Jak jsem se přihlásila na víkendovou dílnu kaligrafie a rytí pečetí u japonského mistra

Kurz u mistra Tosen Usudy stál 3000 Kč. Zhruba tolik, co normálně dám za půlroční kurz kaligrafie u českého učitele. Takže zásadní otázka je nasnadě: stálo to za to?

Ano.

Komu stačí tato odpověď, může bez výčitek přestat číst a jít se věnovat jiné bohulibé činnosti. Kdo má zájem o zdůvodnění mé odpovědi, nechť čte dál a zpět se neohlíží. Prý když je něco dost drahé, tak ať už je to jakékoliv, člověk si vsugeruje, že to stojí za to.

 

Autor: Tosen Usuda, nádherná kaligrafie ztvárňující znaky pro mrak a dlouhý život.

Pro mě to ale byl jeden z nejlepších víkendů, které jsem kdy strávila na nějakém workshopu (a že různých workshopů bylo požehnaně, takže je s čím srovnávat). Na rovinu ale řeknu, co na kurzu chybělo. Kdo by čekal, že se mistr bude věnovat pečlivě každému tahu a trpělivě vysvětlovat každý záchvěv štětce, tak odešel s nepořízenou. 

Měli jsme se učit styl reišo, původní úřednický styl. I když pak mistr na žádost jednoho studentů ukazoval základní prvky, jeho styl byl natolik specifický, že nemělo cenu se ho snažit perfektně napodobovat. Nakonec i mistr sám ocenil naši invenci při ztvárnění znaků. Takže jsme si spíše vychutnávali volnost spojenou s rozčepýřeným štětcem, nekonečnými zásobami tuše a rýžového papíru.

Cákám, cákáš, cákáme

Šlo o to, jít do toho s vervou, energií, bez bázně a hany. Štětec vypadal jako moje vlasy po ránu, tuš cákala všemi směry, stohy rýžového papíru mizely v okamžiku. No řekněte, na jakém kurzu kaligrafie vám nabídnou takové prostředí?

Na běžném kurzu si spíš přečtete čerstvé zprávy z roku 2005, když budete trénovat tahy a kompozici na starých novinách. Na konci hodiny si pak ve stresu z vlastní nedokonalosti a vyčerpaní jednotlivými pokusy, dovolíte na ostro na rýžovém papíře napsat jeden jediný znak, který se pod tou tíhou zodpovědnosti zcela přirozeně nepodaří.

Ale na workshopu z mistrem to byla prostě zábava! Kaligrafii mám ráda a líbí se mi, když se však dílo nedaří (většinu času), tak při ní docela trpím. Na víkendové akci to ale bylo jiné. Jako pravidel milovná osoba jsem se té svobodě ze začátku vzpírala, nakonec jsem však podlehla a uvolnila se v nespoutaném cákání.

Pozor: celková svoboda byla jenom zdání, protože v jedné chvíli mistr prohlásí, že na pořadí tahů v tomto stylu nezáleží, aby mě vzápětí upozornil, že tento tah mám špatně. Nic není chyba, ale když ji uděláte, tak vás na to upozorní :D

Kámen úrazu

Druhý den, když už byla prověřena naše (ne)bezpečnost vůči sobě i okolí, tak nám byly do rukou svěřeny ostré nástroje. Dostali jsme dlátka, kameny a prostor na hraní. Pan učitel nám ukázal pár vychytávek: např. jak otisknout pečeti větší než je nádobka s červenou pečetní pastou. Trik spočívá v tom, že z pečetní pasty vytvarujete kopeček jako z filmu Setkání třetího druhu.

Také jsme se dozvěděli, jak pomocí zrcátka zkontrolovat, jestli je plocha, na kterou se chystáme vyrývat, rovná. Pečeť jsme položili na zrcátko a zkoušeli, jestli se kymácí nebo ne. Jak ale zkontrolovat, jestli je naše zrcátko v plastovém pouzdru Hello Kitty, made in China, koupené na vietnamské tržišti, rovné a bez kazu, jsme se bohužel nedozvěděli.

A pak jsme ryli a ryli. Ti, kteří vyrývali jen znak, to měli za chvilku, já jsem si ale vybrala opačný postup, a tak jsem se zabavila skoro celé odpoledne. Nebylo kam spěchat a alespoň byl čas na obdivování schopností ostatních účastníků. Jak už to bývá, když se někdo v Česku zajímá o kaligrafii nebo tušovou malbu, tak nakonec zjistí, že všechno je to jedna mafie, se kterou si můžete vyměnit spoustu zkušeností, informací a vychytávek.

Návrhy na pečeti pro znak noc (vlevo) a hvězda (vpravo).

A co na to mistr?

Třetí den jsme už měli „jen“ vytvořit naši nejlepší kaligrafii na výstavní tvrdý papír se zlatým podkladem. Bylo nám nabídnuto, že jestli se nebudeme na takové dílo cítit, mistr nám kaligrafii vytvoří sám. Načež sestra Mari, prokazatelně narozena v rámci hranic ČR jasně pronesla, že zpackat vlastní kaligrafii si dokáže i sama doma, takže samozřejmě chce dílo od mistra, a nakonec se toho chytli všichni. Organizátoři ale byli zklamáni, přece jenom účelem workshopu bylo, abychom něco sami vytvořili, ne abychom si levně pořídili mistrovo dílo.

Když jsem to říkala mému příteli ze Slovenska, přišel s geniálním nápadem: co kdybychom nakreslili jednu kaligrafii sami a jednu nám udělal mistr. Teď jenom zbývalo to „nenápadně“ naznačit na hodině a zajistit dostatečný počet těch hezkých zpevněných papírů. Povedlo se! Moje huba líná nebyla a každému obrázek mistra vyloudila :D Tímto bych také chtěla poděkovat bratranci, který mě naučil, že když něco opravdu chceš, tak máš na tom trvat tak dlouho, než to druhá strana vzdá a dá ti to. Možná tě pak nebudou mít všichni rádi, ale aspoň budeš mít, co potřebuješ. 

Hltali jsme každé mistrovo slovo, v tom nám pomáhala skvělá překladatelka Mari.

Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo nebo loď

A pak přišel na řadu vrchol večera, tedy dopoledne: mistr nám vytvořil kaligrafii na přání. No, a jelikož právě probíhaly oslavy konce války a nad naší učebnou právě proletěly gripeny, tak to bylo jasné. Já jsem si nechala napsat letadlo a sestra pak dovršila dopravní sérii se znakem pro loď. Při závěrečném hodnocení nám mistr řekl, že vede různé workshopy už řadu let, ale nikdo ho nikdy nepožádal o znaky pro letadlo nebo loď. Dokonce i zažertoval, že teď někdo přijde s tím, že chce znaky pro kolo. Možná příště! Mistr také vyzdvihl přednosti každé kaligrafie: u mě se mu líbilo umělecké zakončení při znaku pro mrak, které... chvilka napětí... připomínalo mrak ;) U sestry zase zdůraznil, jak se její znak pro vítr pomalu vytrácí jako... a teď je to opravdu napínavé... rozfoukaný vítr.

Kaligrafie pro vítr a pečeť pro noc.

Moc se mi líbil průběh celého kurzu. Člověk měl velmi příjemný pocit z toho, že se něco naučil, něco vytvořil a něco dokončil. No řekněte, kdy se vám v životě něco tak hezkého povede?

Letadlo a mrak.

Počasí jako v Istanbulu

teď můžu říkat, když se mě někdo zeptá, jaké je v polovině března počasí v Praze ;) 

Moje úlovky: turecký pamlsek (lokum), náramek a kaligrafické pero

Víkend v Istanbulu se nejeví v dnešní době jako nejlepší nápad - a možná právě proto, to ten nejlepší nápad je. Mně osobně velmi pomohl v rozhodnutí článek od častého cestovatele do Turecka. Jedna ze dvou mrzutostí, které nás tam potkala byla, že o víkendu v březnu tam bylo cca stejné počasí jako v té době v Praze, tzn. žádné slunce, ale mraky, déšť a poslední den podpořené čerstvým závany větru od průlivu Bospor. Co ale v Česku v březnu nemáme jsou chodníky lemované tulipány, protože v dubnu se v Istanbulu koná tulipánový festival. Březnové počasí má taky aspoň tu výhodu, že vás nebude mrzet, když strávíte celý den v muzeu.

A co se dá stihnout za cca dva dny, které jsme tam strávili?

První den

Z náměstí Taksim až ke Galatské věži

Odpoledne jsme se prošli po nejrušnější ulici, kterou jsme kdy v životě viděli (pozn. autorky: to jsem tehdy ještě nevěděla kolik lidí se vleze na Staroměstské náměstí o Velikonocích). Vypadalo to, jakoby se většina obyvatel 15miliónového města zvedla a šla korzovat právě tam. Dali jsme si kebab, nakoukli do hipsterské kavárny, kde jsem si pořídila náramek s hvězdou a půlměsícem, nechali se napálit od čističe bot alias čističe peněženek a podívali se na panorama města plné zářících mešit.

Přiznám se, že ve světle současných událostí, byl večerní pohled na mešity poměrně zneklidňující. Když si však člověk uvědomí, že i v našem skrz na skrz sekulárním prostředí tvoří panorama většiny měst a obcí kostely, a místo zvolání k modlitbě z minaretů se pravidelně ozývají z kostelních věží zvony, tak to přeci jen nabízí jinou perspektivu. Odsoudit se dá všechno hned, pochopit to trvá o něco déle, proto se moc lidí nenamáhá.

Top zážitek: posezení v kavárně / cukrárně při silném tureckém čaji a výběrem tureckých pamlsků. V sychravém počasí to byla záchrana a pomohlo mi to víc, než kdybych si dala kafe.

Druhá mrzutost: můj odvěký reflex zvedat všechno, co někomu upadne, byl podroben zkoušce. V Istanbulu mají totiž takový trik: čistič bot před vámi upustí kartáč, vy ho zvednete a podáte mu ho. Čistič pak trvá na tom, že se vám odvděčí a vyčistí vám boty, což nebude zadarmo. Můžu jen říct, že moje tenisky se nikdy tak neleskly.

Tip: Když už investujete do knižního průvodce Lonely Planet jako my, tak si nejdříve přečtěte kapitolu Poprvé v Istanbulu, kde popisují čističův trik. Jelikož mě více zajímají dějiny, tak jsem tuto kapitolu neprozřetelně vynechala.

Kočky v Istanbulu...

...jsou všude, jsou přítulné a je o ně dobře postaráno. Jestli jsem si všimla správně, i když se na ulici volně potulovaly, vždy měly nějakého svého panička. Kočky byly v parcích, na ulicích, v Hagii Sofii, na pultu v obchodu se suvenýry. Kočky nebyly jen na letišti, v metru a autobusech. V metru ale měli obrazovky, kde promítali vtipná videa se zvířátky.

Doprava: V Istanbulu mají svoji obdobu karty Pražana nazvanou nekreativně, ale zato konkrétně Istanbul Card.

Ta funguje jako elektronická peněženka, na kterou si nabijete kredit, který čerpáte při jednotlivých jízdách. Zajímavé bylo, že na jednu kartu může jezdit více osob. Trochu jsem se tomu podivovala a pána z informačního centra jsem se ptala pro jistotu třikrát, jestli tomu opravu tak je. Bylo. Hlavně proto, že se kartou pípá jenom při vstupu do dopravního prostředku. Výstup z dopravního prostředku je umožněn bez karty. Také se Istanbulskou kartou dá platit za veřejnou toaletu v blízkosti egyptského obelisku.

Druhý den jsme si dali povinnou jízdu po muzeích: Hagia Sofia, Cisterna baziliky, Archeologické muzeum. 

Vstupenky z Archeologického muzea, Cisterny baziliky a Hagii Sofii

Hagia Sofia byla úchvatná a co víc vám ukáže jak proměnlivý osud dokáže být než tento chrám, který ve své 1400leté historii musel vyměnit kabát rovnou třikrát: kostel - mešita - muzeum. A možná, že to je její poselství Boží moudrosti dnes: před zánikem vás zachrání jenom celková změna. Bez změny zahynete.

Cisterna baziliky nám vzala dech: jemně osvětlené antické sloupy mezi kterými plavaly ryby a k tomu hrála příjemná meditativní hudba. Moje srdce bažící po antických památkách se v té kráse přímo koupalo.

Ke konci dne jsme stáli před otázkou: Archeologické muzeum nebo palác Topkapi. Nakonec nám cestu ukázaly kočičky, směrem k paláci nebyla žádná, zato k muzeu jich běželo několik. Bylo rozhodnuto! Muzeum komplexně představuje dějiny Istanbulu a navíc vystavuje nádhernou sbírku antických soch.

Večer jsme strávili v Kafka Café, a pro ty co by tápali, není Kafka nějaké tajuplné turecké slovo, ale prostě náš starý známý pražský Franz Kafka. I když jsme tam šli primárně na italské těstoviny, dostali jsme úžasný výhled na Bospor z pátého patra. Těstoviny doporučit nemůžeme, výhled ale určitě.

Třetí den na bazaru nakoupíš

V pondělí ráno jsme se vydali podívat na Velký bazar s pevným rozhodnutím nic nekoupit. No možná jen nějaký turecký pamlsek (lokum) nebo nějakou maličkost.

Lokum sice na bazaru můžete koupit velmi levně, ale bohužel nízká cena odpovídá nízké kvalitě. Na letišti sice zaplatíte skoro 3krát tolik, ale kvalita je nesrovnatelná. Samozřejmě v Istanbulu mají i své specializované cukrárny, tam jsme ale lokum nekupovali, tak nemohu soudit.

Tip: Do Istanbulu jsme letěli s Turkish Airlines a mohu je jen doporučit, protože i na krátkou 2,5h trasu Praha-Istanbul vám naservírují plnohodnotné jídlo a když máte štěstí, tak vám předtím nabídnou i jeden turecký pamlsek.

Za dva dny rozhodně nejsem na Istanbul žádný expert, ale stejně jsem se neubránila představám, jak by Istanbul vypadal, kdyby zůstal v rukách Byzantského impéria. Kdo ví, možná by byl velkolepější, možná by se obrátil v prach. Stejně jako život, který má začátek, rozkvět a nevyhnutelný konec. Nebo se promění v něco jiného a cyklus začne znovu.

PS: Zajímavé dokumenty popisující pohnutý osud Istanbulu natočilo BBC po názvem Bysantium: A tale of three cities.

Jak se prostá dívka z Třince na bál do Vídně dostala

Byla jednou jedna dívka zvaná Anna, která princeznou stát se chtěla. (A taky baletkou, herečkou,
krasobruslařkou, a čímkoliv jiným, co se objevilo v televizi.)

Šlechtictví ale před více než 100 lety zrušeno bylo, což její sen v prach obrátilo (Jinak by si ji
v Třinci určitě nějaký šlechtic našel.)

V dospělosti na svoje přání brzy zapomněla a žila tak jak nejlíp uměla (což ji nebránilo se dále
sebetrýznit a časopisy o osobním rozvoji pročítat), než na ní jednoho dne v elektronické schránce  pozvánka na ples ve Vídni nevyskočila. 

Pocházela od jejího prince, který když zkušenosti v zahraničí získával, s mezinárodní školou CEMS se provázal.

Dívka nešetřila a nejdražší šaty v životě si pořídila (a pak si to ještě celý den vyčítala). Také nelenila a ve sněhové závěji se pro třpytivou čelenku vypravila.

Protože ale dlouho necvičila a na rovný šlechtický postoj zapomínala, v kříži sek dostala. Zbytek doplňků si tak na elektronické síti ulovila.

Na statku, kde sloužila, připomenout musela, že den volna si již odpracovala. Pak už se mohla se svým princem do nejlepšího vozu národního dopravce posadit a řízky si tam nechat připravit.

O čtyři hodiny dále v zemi, kde místo dobrého dne, Boha zdraví, s cizinci cizími jazyky hovořila a císařský nesmysl pojídala (Kaiserschmarrn: něco jako buchtičky s krémem ale v císařské kvalitě). Do svého hostince se ale před půlnocí vrátila, aby se na lekci valčíku vyspala.

Dvorní ceremoniář a učitel jen na tu chásku pohleděl a hned rozpoznal, kdo lekce tance v minulosti navštěvoval, a pro koho tanec navždy tajemstvím zůstane (pro mě). 

Všichni alespoň valčík obdivovat mohli, a i když tančit se ho už nenaučili, chytře o něm vypravovat začali. Po dobré krmi a dobrém čaji se princ s princeznou na bál začít chystali a věru lépe v životě nevypadali.

Pak se ještě před bálem chlebem a vínem posilnili, protože na plese už za vodu zlaťáky=pětieuráky platili. Sláva to byla veliká: palác, 4000 hostů, všichni ve slavnostním vzezření. Ale jak už to bývá, když člověk celý večer róby obdivuje, už pak jejich krásu ani nelajkuje.

Slavnostní atmosféra a přípravy si však svojí daň vybraly: ze střevíčků nohy bolely, s únavou se smíchaly a dobrou náladu princezně odebraly.

Ale v každé pohádce je víla, která i na bále byla a v podzemní echtovní rakouské hospůdce, princezně zdarma víno za 5 Eur nalila.

Princ si oddechl, princezna zachráněna, čtverylka odtančena.
(Čtverylka je skvěla věc pro ty, co moc neumí klasické tance (tzn. pro mě), protože ceremoniář vysvětluje co se bude dít. Škoda jen, že to bylo v němčině. Nakonec nás tedy zachránil protilehlý asi patnáctiletý ostřílený vídeňský taneční pár, který nám posunky ukazoval, co se bude dít)

Zazvonil zvonec a pohádky byl v metru konec. (Ve Vídni jezdí metro o víkendu celou noc, a rozhodně jsme nebyli jediní, kteří se metrem vraceli z plesu, takže chcete-li vědět, co se teď ve Vídni na bálech nosí, stačí nastoupit tak cca ve tři ráno do metra ;)

Sněhuláci na Vyšehradu

Vyšehrad miluju, je tam úžasná atmosféra, a vždy se tam cítím dobře, přesto už jsem tam dlouho nebyla. Když jsem se ale o víkendu ocitla v jeho blízkosti, nemohla jsem odolat.

Než jsem se mohla oddat tichu a obrázkové krajině, vydala jsem se provést mezigenerační průzkum na akci 4FANS v Kongresovém centru. Dozvěděla jsem se tam, co frčí ve věkové kategorii 8-13 let, nevyfotila se ani s jediným youtuberem (ledaže omylem) nezahrála jsem si v retro koutku hry, které pro mě nebyly dost retro. Prostě už je to tak, jsem dost out a na youtube budu sledovat už jen klipy a honest trailers.

Ale okolo pobíhající omladinu jsem mohla trumfnout aspoň v jedné věci: nemusela jsem prosit rodiče o peníze, když se mi něco líbilo. Tak jsem koupila tričko s Hanem Solo, Zaklínačem a Assasinem.

A pak už vybavena třemi vrstvami jsem se mohla vydat na pospas zimní krajině.

Úplně si představuji středověkou šlechtičnu, která klepe na dveře rotundy.

Lavičky lákají Sněhovou královnu k posezení.

A pak se zjevil před mými zraky ON: první sněhulák.

Musela jsem se na něj jít podívat zblízka.

A pak se na mě usmál další.

Úsměv škleb zamrzl na ústech.

Jednoho sněhuláka jsem našla nedokončeného, tak jsem ho vybavila hlavičkou, ručkami, nosánkem, veselými větvičkami a vymodelovala jsem mu oči a zamrzlý úsměv.

Jak jsme stánkovaly aneb Qi Baishi by měl radost

Každý správný kreativní člověk by měl tvořit, svá díla propagovat a pak se je snažit i nějak prodat. A není nic lepšího než se vydat na pospas ostravskému slunci a vedru nebo pražskému dešti a zimě, postavit se k stánku a udělat si opravdový průzkum trhu přímo na trhu. 

Sestřin Play.Ink tentokrát zaujal pořadatele Marketu na Hollaru. Nás zase zaujaly nízké vstupní náklady, tak jsme se rozhodly, že znovu půjdeme s kůží na trh. Pro mě celá akce měla ještě další rozměr, protože jsem se vrátila na místo svých novinářských začátků. Na Hollaru jsem totiž kdysi rok studovala žurnalistiku a získané znalosti mi pomohly i letos. Z dob studií jsem si totiž zapamatovala to nejdůležitější: kde se v budově nacházejí toalety.

Celý týden před akcí se listopadové počasí překonávalo v teplotních rekordech, bohužel v den marketu už mu nestačily síly a znatelně se ochladilo. Dokonce nás i postrašilo pár kapek, což v případě, že chcete prodávat papírové zboží není úplně to pravé. Na druhou stranu snížením své tělesné teploty na nezbytné minimum mi vyřešilo rozpory s přítelem ohledně topení v naší domácnosti. Po celodenním postávání v zimě mi totiž snad i při 18 stupních připadalo, že je doma vedro. 

Z dosavadních akcí, kterých jsme se účastnily, to byla opravdu naše nejpovedenější prezentace. Pořadatelé nám připravili velmi hezký stánek ze dvou tmavohnědých dřevěných přepravek, úplně ideální velikosti pro naše přáníčka. Hned na začátku akce k nám přišel i jeden umění znalý pár, který rozpoznal sestřinu inspiraci u slavného čínského malíře a prohlásil: Qi Baishi by měl radost. To nám samozřejmě udělalo také radost, kterou vzápětí trochu zchladilo pár kapek deště. Všichni kolem postávající pánové nám pak ale ochotně pomohli na tu chvilku schovat stánek.

Hudba hrála, svařák se popíjel po litrech a bylo vykouřeno tolik cigaret, jako kdyby to byl poslední den před plošným zákazem kouření. My jsme se ale podílely na této zábavě jen pitím svařáku a občasným pohupováním do rytmu hudby, což nám při zpětném pohledu mohlo pár zákazníků odstrašit. Rozhodně ale ne všechny!

Úspěch slavily sestřiny tušové malby a kolekce přání. Náhodní kolemjdoucí oceňovali i naše copywriterské umění: soubor přání s názvem Tuším tuš nebo okouzlující grafiku Roztockou švestku, která se ukázala býti meruňkou či Antistresový zajdalenský set. 

Stánky okolo stály za to. Nádherně připravený a do detailu propracovaný Isis, kde se prodávaly náušnice z minerálů v dubových krabičkách a mýdýlka s olejíčky, oprávněně přitahoval největší davy. Vedlejší Page Five zase zaujal sběratele designových publikací. Nám se nejvíc líbil typografický kalendář, který hned na první straně přesně vystihl naše zájmy: Words have meaning, type has spirit. The combination is spectacular. Paula Sher . Také Plevel + slavil zasloužený úspěch: nádherné originální kytice, plus koláče a skvělý bylinkový čaj způsobily, že peníze zůstaly v oběhu :D

Asi bych nemohla prodávat u stánku denně, ale jednou za čas je to to správné vytržení z pohodlného života plného sezení a topení. Abychom si se sestrou opravdu vychutnaly Vánoce, tak si dáme zase takový survival ještě na Dyzajnmarketu. Kdybyste nás tam náhodou nenašli, budeme patrně sedět v kavárně Slavia a aspoň jednou za uherský rok si říkat, jak je ta práce v kanclu vlastně fajn.

Jako otisk osobnosti do tvarohu...

... popsal kurátor Robin Shōen Heřman význam znaku jedna, jedno一  pro každého kaligrafa. Na tomto znaku totiž není možné nic skrýt, projeví se v něm osobnost, technika i momentální duševní rozpoložení pisatele.

Jediná věc, kterou by každý příznivce asijského umění nebo obecně člověk milující krásu měl stihnout před Vánoci, je výstava Shōko Kanazawy, která končí již v neděli 29.11.2015 v Karolinu (Křížová chodba, Ovocný trh 3, Praha 1).

Samotný příběh Shōko a její matky, které i přes nepřízeň osudu v podobě Downova syndromu našly sílu a odvahu dát ze sebe světu to nejlepší, je nesmírně inspirující (www.shoko.cz). Já si ale troufnu říct, že samotná výstava je uměleckým dílem sama o sobě. 

Měla jsem to štěstí se zúčastnit komentované prohlídky a mohla se dozvědět něco trochu víc, než jen to, co je na první pohled patrné: že je výstava opravdu nádherná. Kurátor, pan Robin Shōen Heřman, totiž koncept výstavy a začlenění do prostoru Křížové chodby propracoval do nejmenších detailů. Hned u vstupu nás přivítaly menší kaligrafie a promítaný dokument o Shōko. 

Další větší prostor, který je možný vidět i z ulice, je podle slov kurátora koncipován jako klasická výstava v muzeu nebo galerii, která příznačně začíná oním ztvárněním znaku pro jedno, což vám může být jedno, ale když ho spatříte na vlastní oči, rozhodně vám nebude fuk.

Před vstupem do dalšího prostoru je zarámovaný znak pro bránu 門, pro kaligrafii trochu nezvykle umístěný za sklem. Ale i to má svůj důvod a smysl, když se totiž na něj zadíváte zpříma, spatříte za sebou klenbu, která připomíná onu bránu. 

V další místnosti, kterou pan Heřman připodobnil k prostorům v japonských buddhistických chrámech nás přivítal paravan s kaligrafií pro Božstva větru a bouře 風神雷神. 

Zde jsem i zaregistrovala příjemnou vůni, o jejímž původu jsem se měla za chvilku dozvědět. Dále jsme obdivovali různá haiku, ale perlou výstavy je místnůstka, kterou pan kurátor sám pro sebe nazývá soukromou kaplí rektora. Decentně osvětlený prostor dává vyniknout pasáži z lotosové sútry a dalším kaligrafiím s buddhistickou tématikou. Ve výklenku se ve tmě ukrývá i malý buddhistický oltář, ze kterého se linula ona příjemná vůně, která podle slov pana Heřmana dodává prostoru ekumenický nádech. Dokonce jsou připraveny i meditační polštářky, na kterých člověk může spočinout a i bez porozumění textu, nechat ho k sobě promlouvat.

Následovala volnější tvorba Shōko, která vyvrcholila ztvárněním básně domnělého čínského mnicha Hanshana 寒山, jež podle pana Heřmana patří k dílům, kde se Shōko mohla projevit snad nejsvobodněji. Celá výstava tak tvoří jeden příběh čirého srdce od jednoho až ke svobodě. 

Chcete-li tedy v předvánoční Praze zažít božský klid a užít si radost z bytí, vím, kde vás 29.11.2015 najdu:

Zde.

PS: Děkuji sestře Mari za jako vždy skvělou společnost a fotky.

Budapešť v posledním záchvěvu letošního léta

Měla jsem to štěstí zažít Budapešť zalitou sluncem a těšící se z každého teplého večera v druhé polovině září 2015.

Édes napok (édeš napok, Sweet days) - Festival sladkostí na Budapešťském hradě

Za vstupné 2200 HUF (cca 200 Kč) jsem si v nádherné scenérii hradu nad Dunajem mohla vychutnat čokoládky, zákusky, kávičku, ale i kornout plný různých druhů párků, samozřejmě za zvuků rockové hudby. I love Budapest <3

Dunajská perla

Skvělá kapela, jejíž verze Under pressure mě zbavila veškerého napětí :)

Sausage Attack!

Margitsziget (ostrov Sv. Markéty)
Rekreační ostrov uprostřed zelenomodrých dunajských vod.

Slunečnice, které vyrůstají mezi kameny zpevňujícími břeh, se melancholicky dívají na řeku.

Na ostrově se ukrývají ruiny benediktínského kláštera a františkánského kostela. Vedle ruin roste strom, takový přirozený řecký sloup. Jen tak sedět a pozorovat, sbírat inspiraci a nechat si tiše vyprávět příběhy opuštěných zdí.

Jednou jsem se procházela podél Dunaje a zapadající slunce šlo na druhé straně řeky se mnou. Když jsem se zastavila a sedla si na lavičku, abych tu neskutečnou krásu pozorovala, tak jakoby se na chvilku zastavilo a spočinulo na chvilku se mnou.

Další krásy hned kousek od sebe: fontány a labutě u Szechényiho lázní a odraz Vajdahunyadského hradu v přilehlém rybníčku.

Za necelé dva týdny se s Budapeští rozloučím a i ona mi dává najevo, že jí za mnou bude smutno, protože v poslední době pořád roní slzy z nebe. Ale ještě máme pár dní holka spolu, tak to rozjedeme :)