středa 2. prosince 2015

Jak jsme stánkovaly aneb Qi Baishi by měl radost

Každý správný kreativní člověk by měl tvořit, svá díla propagovat a pak se je snažit i nějak prodat. A není nic lepšího než se vydat na pospas ostravskému slunci a vedru nebo pražskému dešti a zimě, postavit se k stánku a udělat si opravdový průzkum trhu přímo na trhu





Sestřin Play.Ink tentokrát zaujal pořadatele Marketu na Hollaru. Nás zase zaujaly nízké vstupní náklady, tak jsme se rozhodly, že znovu půjdeme s kůží na trh. Pro mě celá akce měla ještě další rozměr, protože jsem se vrátila na místo svých novinářských začátků. Na Hollaru jsem totiž kdysi rok studovala žurnalistiku a získané znalosti mi pomohly i letos. Z dob studií jsem si totiž zapamatovala to nejdůležitější: kde se v budově nacházejí toalety.



Celý týden před akcí se listopadové počasí překonávalo v teplotních rekordech, bohužel v den marketu už mu nestačily síly a znatelně se ochladilo. Dokonce nás i postrašilo pár kapek, což v případě, že chcete prodávat papírové zboží není úplně to pravé. Na druhou stranu snížením své tělesné teploty na nezbytné minimum mi vyřešilo rozpory s přítelem ohledně topení v naší domácnosti. Po celodenním postávání v zimě mi totiž snad i při 18 stupních připadalo, že je doma vedro. 

Z dosavadních akcí, kterých jsme se účastnily, to byla opravdu naše nejpovedenější prezentace. Pořadatelé nám připravili velmi hezký stánek ze dvou tmavohnědých dřevěných přepravek, úplně ideální velikosti pro naše přáníčka. Hned na začátku akce k nám přišel i jeden umění znalý pár, který rozpoznal sestřinu inspiraci u slavného čínského malíře a prohlásil: Qi Baishi by měl radost. To nám samozřejmě udělalo také radost, kterou vzápětí trochu zchladilo pár kapek deště. Všichni kolem postávající pánové nám pak ale ochotně pomohli na tu chvilku schovat stánek.



Hudba hrála, svařák se popíjel po litrech a bylo vykouřeno tolik cigaret, jako kdyby to byl poslední den před plošným zákazem kouření. My jsme se ale podílely na této zábavě jen pitím svařáku a občasným pohupováním do rytmu hudby, což nám při zpětném pohledu mohlo pár zákazníků odstrašit. Rozhodně ale ne všechny!

Úspěch slavily sestřiny tušové malby a kolekce přání. Náhodní kolemjdoucí oceňovali i naše copywriterské umění: soubor přání s názvem Tuším tuš nebo okouzlující grafiku Roztockou švestku, která se ukázala býti meruňkou či Antistresový zajdalenský set. 




Stánky okolo stály za to. Nádherně připravený a do detailu propracovaný Isis, kde se prodávaly náušnice z minerálů v dubových krabičkách a mýdýlka s olejíčky, oprávněně přitahoval největší davy. Vedlejší Page Five zase zaujal sběratele designových publikací. Nám se nejvíc líbil typografický kalendář, který hned na první straně přesně vystihl naše zájmy: Words have meaning, type has spirit. The combination is spectacular. Paula Sher . Také Plevel + slavil zasloužený úspěch: nádherné originální kytice, plus koláče a skvělý bylinkový čaj způsobily, že peníze zůstaly v oběhu :D



Asi bych nemohla prodávat u stánku denně, ale jednou za čas je to to správné vytržení z pohodlného života plného sezení a topení. Abychom si se sestrou opravdu vychutnaly Vánoce, tak si dáme zase takový survival ještě na Dyzajnmarketu. Kdybyste nás tam náhodou nenašli, budeme patrně sedět v kavárně Slavia a aspoň jednou za uherský rok si říkat, jak je ta práce v kanclu vlastně fajn.

sobota 28. listopadu 2015

Jako otisk osobnosti do tvarohu...

... popsal kurátor Robin Shōen Heřman význam znaku jedna, jedno一  pro každého kaligrafa. Na tomto znaku totiž není možné nic skrýt, projeví se v něm osobnost, technika i momentální duševní rozpoložení pisatele.

Jediná věc, kterou by každý příznivce asijského umění nebo obecně člověk milující krásu měl stihnout před Vánoci, je výstava Shōko Kanazawy, která končí již v neděli 29.11.2015 v Karolinu (Křížová chodba, Ovocný trh 3, Praha 1).

Samotný příběh Shōko a její matky, které i přes nepřízeň osudu v podobě Downova syndromu našly sílu a odvahu dát ze sebe světu to nejlepší, je nesmírně inspirující (www.shoko.cz). Já si ale troufnu říct, že samotná výstava je uměleckým dílem sama o sobě. 

Měla jsem to štěstí se zúčastnit komentované prohlídky a mohla se dozvědět něco trochu víc, než jen to, co je na první pohled patrné: že je výstava opravdu nádherná. Kurátor, pan Robin Shōen Heřman, totiž koncept výstavy a začlenění do prostoru Křížové chodby propracoval do nejmenších detailů. Hned u vstupu nás přivítaly menší kaligrafie a promítaný dokument o Shōko. 

Další větší prostor, který je možný vidět i z ulice, je podle slov kurátora koncipován jako klasická výstava v muzeu nebo galerii, která příznačně začíná oním ztvárněním znaku pro jedno, což vám může být jedno, ale když ho spatříte na vlastní oči, rozhodně vám nebude fuk.




Před vstupem do dalšího prostoru je zarámovaný znak pro bránu 門, pro kaligrafii trochu nezvykle umístěný za sklem. Ale i to má svůj důvod a smysl, když se totiž na něj zadíváte zpříma, spatříte za sebou klenbu, která připomíná onu bránu. 



V další místnosti, kterou pan Heřman připodobnil k prostorům v japonských buddhistických chrámech nás přivítal paravan s kaligrafií pro Božstva větru a bouře 風神雷神. 



Zde jsem i zaregistrovala příjemnou vůni, o jejímž původu jsem se měla za chvilku dozvědět. Dále jsme obdivovali různá haiku, ale perlou výstavy je místnůstka, kterou pan kurátor sám pro sebe nazývá soukromou kaplí rektora. Decentně osvětlený prostor dává vyniknout pasáži z lotosové sútry a dalším kaligrafiím s buddhistickou tématikou. Ve výklenku se ve tmě ukrývá i malý buddhistický oltář, ze kterého se linula ona příjemná vůně, která podle slov pana Heřmana dodává prostoru ekumenický nádech. Dokonce jsou připraveny i meditační polštářky, na kterých člověk může spočinout a i bez porozumění textu, nechat ho k sobě promlouvat.



Následovala volnější tvorba Shōko, která vyvrcholila ztvárněním básně domnělého čínského mnicha Hanshana 寒山, jež podle pana Heřmana patří k dílům, kde se Shōko mohla projevit snad nejsvobodněji. Celá výstava tak tvoří jeden příběh čirého srdce od jednoho až ke svobodě. 



Chcete-li tedy v předvánoční Praze zažít božský klid a užít si radost z bytí, vím, kde vás 29.11.2015 najdu:

Zde.

PS: Děkuji sestře Mari za jako vždy skvělou společnost a fotky.

úterý 20. října 2015

Budapešť v posledním záchvěvu letošního léta

Měla jsem to štěstí zažít Budapešť zalitou sluncem a těšící se z každého teplého večera v druhé polovině září 2015.

Édes napok (édeš napok, Sweet days) - Festival sladkostí na Budapešťském hradě
Za vstupné 2200 HUF (cca 200 Kč) jsem si v nádherné scenérii hradu nad Dunajem mohla vychutnat čokoládky, zákusky, kávičku, ale i kornout plný různých druhů párků, samozřejmě za zvuků rockové hudby. I love Budapest <3

Dunajská perla
Skvělá kapela, jejíž verze Under pressure mě zbavila veškerého napětí :)
Sausage Attack!



Margitsziget (ostrov Sv. Markéty)
Rekreační ostrov uprostřed zelenomodrých dunajských vod.


Slunečnice, které vyrůstají mezi kameny zpevňujícími břeh, se melancholicky dívají na řeku.

Na ostrově se ukrývají ruiny benediktínského kláštera a františkánského kostela. Vedle ruin roste strom, takový přirozený řecký sloup. Jen tak sedět a pozorovat, sbírat inspiraci a nechat si tiše vyprávět příběhy opuštěných zdí.





Jednou jsem se procházela podél Dunaje a zapadající slunce šlo na druhé straně řeky se mnou. Když jsem se zastavila a sedla si na lavičku, abych tu neskutečnou krásu pozorovala, tak jakoby se na chvilku zastavilo a spočinulo na chvilku se mnou.














Další krásy hned kousek od sebe: fontány a labutě u Szechényiho lázní a odraz Vajdahunyadského hradu v přilehlém rybníčku.


Za necelé dva týdny se s Budapeští rozloučím a i ona mi dává najevo, že jí za mnou bude smutno, protože v poslední době pořád roní slzy z nebe. Ale ještě máme pár dní holka spolu, tak to rozjedeme :)

sobota 25. července 2015

Gondola!

Naši přátelé dobře vědí, že máme slabost pro dost věcí (vlastně i pro pár lidí). Pražské přívozy jsou jednou z nich. Jakmile sestra úplnou náhodou narazila na informaci o akci u příležitosti 10 let přívozů v Praze, věděly jsme, že TO musíme vidět. To = gondoly, plavby podél řeky, hasičský záchranný člun a možnost opékaní buřtů!

Jak už to u dobrých akcí bývá, sejde se jich v jeden den a v jeden čas povícero, např. vernisáž výstavy ŠO書 – mistři současné japonské kaligrafie, kterou jsme samosebou musely vidět také. O tom ale někdy jindy. Podstatné je, že jsme na přívoz dorazily půl hodiny před skončením akce.

Když jsme přicházely, hasiči to i se svým člunem už zabalili, buřty taky nikde. Tolik pokud jde o negativa, jinak to byla jízda! Tedy správně plavba, kterou jsem si užily každou minutu z té půl hodiny, která nám do konce zbývala.

Přítomná kapela nás za zvuků písně O mrtvém kormidelníkovi lákala vyzkoušet všechna dostupná plavidla. Směle jsme se zařadily do nejdelší řady, která slibovala exkluzivní zážitek. A opravdu, správně jsme stály ve frontě na gondoly. Měly jsem šílené štěstí, protože jsme byly poslední, které ještě vzali na palubu. Celá atmosféra byla správně nářečnická (od slova nářečník, které vyjadřuje ekvivalent námořníka v českém prostředí, tudíž člověka na řece). Pruhovaná trička, samá sranda, samý smích. Hudební těleso Matylda de la marina nepolevovalo v nadšení než se všechny suchozemské krysy vrátily z lodiček zpátky na břeh.

Náš gondoliér byl dokonce pravý Benátčan. Sice zpívat nechtěl, ale možná si myslel, že je to vtip, když jsem ho o to požádala. Bláhový netušil, že já o zpěvu nikdy nežertuji! Škoda, že jsme se ještě nenaučily slova písně Il Volo od Zucchera, mohly jsme přispět k dobré atmosféře. I když, kdo ví, možná by nás místo toho vyklopili uprostřed Vltavy.

To, že jsme přišly na poslední chvíli, znamenalo pro nás další štěstí: plavily jsme se během zlaté hodiny, když jsou barvy před západem slunce nejkrásnější. Prostě čiročirá nádhera.

Tímto volám do éteru: Zopakovat akci, zopakovat akci!

A víc Podbabských kachen! (Podbabská kachna: magazín podbabských převozníků plný osvědčených rad do života např. jak ne/naštvat převozníka).

Zájem byl obrovský.

Rázní nářečnicí se specifickou mluvou. Slezské nářečí to ale nebylo.

Naše gondola byla mezinárodní, gondoliér-Benátčan, mladý muž a dvě slečny-blíže nespecifikováni anglicky mluvící a já a sestra. Dokonce ta gondola taky nebyla z Česka, ale přímo z Benátek!

Jako na koni.

Mořském koni :D

Truly golden hour.

Opravdu jsme byly poslední, koho vzali. Pohled nářečníků nás v tom jenom utvrzuje.

Objednat gondolu můžete zde.

neděle 7. června 2015

Ostrava!!!

Oficiální logo města Ostravy obsahuje tři vykřičníky, asi proto, aby si každý za ně mohl dosadit, co je mu libo.

První zvolání Ostrava!

Dokonale ustlaná postel a výhled do zeleně.
Jak se člověk ocitne v Ostravě? V našem případě jednoduše: pořadatelé přehlídky bojových umění Odkaz starých mistrů si všimli talentu mé sestry a pozvali ji, aby tam prezentovala svou tvorbu. Dokonce i já, pověstná tím, že snad i moje první slovo po ránu je ne, jsem oproti všem předpokladům nadšeně vykřikla: „Ostrava! Super, bude výlet, dobrodružství a hlavně sranda.” Navíc jsem jako bonus dostala i možnost ubytovat se ve zrekonstruovaném designovém hotelu City.city s konvicí na pokoji. A já mám krasné hotely, kde si mohu uvařit čaj, ráda skoro stejně jako slovo ne, takže následovalo...

Snídaně je vždy doručena přímo do pokoje.
Trochu jsme jim to tam vyzdobily :D
Druhé zvolání Ostrava!!

Přípravy i cesta do Ostravy byly náročné, tudíž jsme v předvečer akce už drsně flirtovaly s myšlenou, že zůstaneme na hotelovém pokoji a odpočineme si. Rande by to bylo dokonalé: konvice, wifi a televize na pokoji, stylová restaurace pár schodů dole. Když to teď píšu, tak se mi ani nechce věřit, že jsme se rozhodly opustit hotelový pokoj, abychom našly jiný druh pokoje na Noci kostelů.

Cestou do centra jsme se zastavily v evangelickém Kristově kostele, jehož přívětivá atmosféra a hudební vystoupení nás přilákaly ne k jedné, ale i rovnou druhé návštěvě, když jsme se vracely zpátky do hotelu. Než naše těla zatoužila po potravě jiné než duchovní, stihly jsme i katolický Kostel Sv. Václava v centru s malbami ze 16. století. Pak se už ale schylovalo k tomu, že jako správní turisté skončíme v KFC. Nic proti němu nemám, ale mohu si ho dopřát kdykoliv v Praze. Naštěstí jsme byly za návštěvu dvou kostelů odměněny shůry, když jsme narazily na příjemnou restauraci u muzea.


Evangelický Kristův Kostel na dvou fotografiích nahoře a dvou dole.


 


Absolutně cool farářka Ewa Jelinek.

Malby ze 16. stol. v kostele Sv. Václava


Cestou nazpět nás ještě honila mlsna, tak jsem vrazila do jedné kavárničky aniž bych tušila, že už mají zavřeno. Zmátlo mě totiž množství lidí uvnitř, kteří měli nějaké soukromé organizační setkání. Využila jsem ale své bojovné nálady a zakoupila u jedné ze slečen malé dobrůtky. Toto je pravá cesta boje :D

Přánička se slivoní a kaligrafií pro budó: cestu boje.

Ostrava!!!...

... se mi chtělo zoufale zvolat, když mi už pátý místní sděloval jinou verzi toho, jak se dostat na Slezskoostravský hrad, kde se akce měla konat. Lokálové ji pravděpodobně znají spíš intuitivně, takže zde nabízím naši verzi.

Našly jsme ho!!!
Původně jsme chtěly jet tramvají č. 4 na zastávku U hradu, ale potom, co nám dámy v informačním centru řekly, že tam tramvaj zastavuje více náhodně než pravidelně, rozhodly jsme se začít tam, kde nám radila většina lokálů: u tramvajové zastávky Elektra. Poté jsme přešly cestu směrem na Masarykovo náměstí, ulicí Dlouhá doprava, pak zase přes cestu a naskrz výstavištěm Černá louka, přes hradní lávku a cestičkou doprava až ke vstupu do hradu.



Akce se povedla: dopoledne se mlátily na pódiu děti, odpoledne dospělí, ale nikdy mezi sebou. Sestřiny obrazy a přáníčka se líbily všem, dokonce je ocenila i rodilá Japonka, zaujaly i moje pečetě. Jednu bouřku jsme bez újmy přečkaly, druhá začala řádit ke konci akce a to už jsme braly jako znamení k odchodu. Dosud to ale byla jedna z našich nejúspěšnějších veřejných prezentací, i když jsem dospěla k závěru, že cílovou skupinou pro nákup u většiny stánků jsme byly my samy.

Play.Ink
Nejraději bych si všechno sama koupila.

Play.Ink

Play.Ink
Za sochou svaté Hedviky je prý místo s extrémně pozitivní energií, tak jsem odtud vyfotila i náš stánek :D


Překvapilo mě, jak příjemná atmosféra ve významu prostředí i ovzduší v Ostravě panuje. Domy zrekonstruované, ulice čisté, moderní kavárničky i obchůdky, lidé akční. Jediný komplex budov, který na první pohled vypadal, že je v neutěšeném stavu byla Ostravica-Textilia, za jejíž záchranu místní ale usilovně bojují. Všude byly informační stánky s historií i odkazem na petici za její záchranu.

Sympatické bylo i to, že o víkendu mohou v rámci jedné 24hodinové jízdenky cestovat dva dospělí, takže jsme si mohly odpustit scénku, když bychom kontrolorům v Ostravě na vyžádaní ukázaly pražskou Opencard a velmi bychom se divily, že nám tam neplatí, když přeci máme na ni zakoupené navíc jedno vnější pásmo :D

Sečteno podtrženo, ráda se do Ostravy zase na nějakou akci vypravím, protože, co si budeme nalhávat, nejvíc se mi libí všude tam, kde nemusím denně do práce.

Nakonec bonsaje z Třince. Je vidět, že my lidi z východu republiky máme k východním kulturám nejblíže :D