Budapešť v posledním záchvěvu letošního léta

Měla jsem to štěstí zažít Budapešť zalitou sluncem a těšící se z každého teplého večera v druhé polovině září 2015.

Édes napok (édeš napok, Sweet days) - Festival sladkostí na Budapešťském hradě

Za vstupné 2200 HUF (cca 200 Kč) jsem si v nádherné scenérii hradu nad Dunajem mohla vychutnat čokoládky, zákusky, kávičku, ale i kornout plný různých druhů párků, samozřejmě za zvuků rockové hudby. I love Budapest <3

Dunajská perla

Skvělá kapela, jejíž verze Under pressure mě zbavila veškerého napětí :)

Sausage Attack!

Margitsziget (ostrov Sv. Markéty)
Rekreační ostrov uprostřed zelenomodrých dunajských vod.

Slunečnice, které vyrůstají mezi kameny zpevňujícími břeh, se melancholicky dívají na řeku.

Na ostrově se ukrývají ruiny benediktínského kláštera a františkánského kostela. Vedle ruin roste strom, takový přirozený řecký sloup. Jen tak sedět a pozorovat, sbírat inspiraci a nechat si tiše vyprávět příběhy opuštěných zdí.

Jednou jsem se procházela podél Dunaje a zapadající slunce šlo na druhé straně řeky se mnou. Když jsem se zastavila a sedla si na lavičku, abych tu neskutečnou krásu pozorovala, tak jakoby se na chvilku zastavilo a spočinulo na chvilku se mnou.

Další krásy hned kousek od sebe: fontány a labutě u Szechényiho lázní a odraz Vajdahunyadského hradu v přilehlém rybníčku.

Za necelé dva týdny se s Budapeští rozloučím a i ona mi dává najevo, že jí za mnou bude smutno, protože v poslední době pořád roní slzy z nebe. Ale ještě máme pár dní holka spolu, tak to rozjedeme :)

Gondola!

Naši přátelé dobře vědí, že máme slabost pro dost věcí (vlastně i pro pár lidí). Pražské přívozy jsou jednou z nich. Jakmile sestra úplnou náhodou narazila na informaci o akci u příležitosti 10 let přívozů v Praze, věděly jsme, že TO musíme vidět. To = gondoly, plavby podél řeky, hasičský záchranný člun a možnost opékaní buřtů!

Jak už to u dobrých akcí bývá, sejde se jich v jeden den a v jeden čas povícero, např. vernisáž výstavy ŠO書 – mistři současné japonské kaligrafie, kterou jsme samosebou musely vidět také. O tom ale někdy jindy. Podstatné je, že jsme na přívoz dorazily půl hodiny před skončením akce.

Když jsme přicházely, hasiči to i se svým člunem už zabalili, buřty taky nikde. Tolik pokud jde o negativa, jinak to byla jízda! Tedy správně plavba, kterou jsem si užily každou minutu z té půl hodiny, která nám do konce zbývala.

Přítomná kapela nás za zvuků písně O mrtvém kormidelníkovi lákala vyzkoušet všechna dostupná plavidla. Směle jsme se zařadily do nejdelší řady, která slibovala exkluzivní zážitek. A opravdu, správně jsme stály ve frontě na gondoly. Měly jsem šílené štěstí, protože jsme byly poslední, které ještě vzali na palubu. Celá atmosféra byla správně nářečnická (od slova nářečník, které vyjadřuje ekvivalent námořníka v českém prostředí, tudíž člověka na řece). Pruhovaná trička, samá sranda, samý smích. Hudební těleso Matylda de la marina nepolevovalo v nadšení než se všechny suchozemské krysy vrátily z lodiček zpátky na břeh.

Náš gondoliér byl dokonce pravý Benátčan. Sice zpívat nechtěl, ale možná si myslel, že je to vtip, když jsem ho o to požádala. Bláhový netušil, že já o zpěvu nikdy nežertuji! Škoda, že jsme se ještě nenaučily slova písně Il Volo od Zucchera, mohly jsme přispět k dobré atmosféře. I když, kdo ví, možná by nás místo toho vyklopili uprostřed Vltavy.

To, že jsme přišly na poslední chvíli, znamenalo pro nás další štěstí: plavily jsme se během zlaté hodiny, když jsou barvy před západem slunce nejkrásnější. Prostě čiročirá nádhera.

Tímto volám do éteru: Zopakovat akci, zopakovat akci!

A víc Podbabských kachen! (Podbabská kachna: magazín podbabských převozníků plný osvědčených rad do života např. jak ne/naštvat převozníka).

Zájem byl obrovský.

Rázní nářečnicí se specifickou mluvou. Slezské nářečí to ale nebylo.

Naše gondola byla mezinárodní, gondoliér-Benátčan, mladý muž a dvě slečny-blíže nespecifikováni anglicky mluvící a já a sestra. Dokonce ta gondola taky nebyla z Česka, ale přímo z Benátek!

Jako na koni.

Mořském koni :D

Truly golden hour.

Opravdu jsme byly poslední, koho vzali. Pohled nářečníků nás v tom jenom utvrzuje.

Objednat gondolu můžete zde.

Ostrava!!!

Oficiální logo města Ostravy obsahuje tři vykřičníky, asi proto, aby si každý za ně mohl dosadit, co je mu libo.

První zvolání Ostrava!

Dokonale ustlaná postel a výhled do zeleně.

Jak se člověk ocitne v Ostravě? V našem případě jednoduše: pořadatelé přehlídky bojových umění Odkaz starých mistrů si všimli talentu mé sestry a pozvali ji, aby tam prezentovala svou tvorbu. Dokonce i já, pověstná tím, že snad i moje první slovo po ránu je ne, jsem oproti všem předpokladům nadšeně vykřikla: „Ostrava! Super, bude výlet, dobrodružství a hlavně sranda.” Navíc jsem jako bonus dostala i možnost ubytovat se ve zrekonstruovaném designovém hotelu City.city s konvicí na pokoji. A já mám krasné hotely, kde si mohu uvařit čaj, ráda skoro stejně jako slovo ne, takže následovalo...

Snídaně je vždy doručena přímo do pokoje.

Trochu jsme jim to tam vyzdobily :D

Druhé zvolání Ostrava!!

Přípravy i cesta do Ostravy byly náročné, tudíž jsme v předvečer akce už drsně flirtovaly s myšlenou, že zůstaneme na hotelovém pokoji a odpočineme si. Rande by to bylo dokonalé: konvice, wifi a televize na pokoji, stylová restaurace pár schodů dole. Když to teď píšu, tak se mi ani nechce věřit, že jsme se rozhodly opustit hotelový pokoj, abychom našly jiný druh pokoje na Noci kostelů.

Cestou do centra jsme se zastavily v evangelickém Kristově kostele, jehož přívětivá atmosféra a hudební vystoupení nás přilákaly ne k jedné, ale i rovnou druhé návštěvě, když jsme se vracely zpátky do hotelu. Než naše těla zatoužila po potravě jiné než duchovní, stihly jsme i katolický Kostel Sv. Václava v centru s malbami ze 16. století. Pak se už ale schylovalo k tomu, že jako správní turisté skončíme v KFC. Nic proti němu nemám, ale mohu si ho dopřát kdykoliv v Praze. Naštěstí jsme byly za návštěvu dvou kostelů odměněny shůry, když jsme narazily na příjemnou restauraci u muzea.

Evangelický Kristův Kostel na dvou fotografiích nahoře a dvou dole.

 

Absolutně cool farářka Ewa Jelinek.

Malby ze 16. stol. v kostele Sv. Václava

Cestou nazpět nás ještě honila mlsna, tak jsem vrazila do jedné kavárničky aniž bych tušila, že už mají zavřeno. Zmátlo mě totiž množství lidí uvnitř, kteří měli nějaké soukromé organizační setkání. Využila jsem ale své bojovné nálady a zakoupila u jedné ze slečen malé dobrůtky. Toto je pravá cesta boje :D

Přánička se slivoní a kaligrafií pro budó: cestu boje.

Ostrava!!!...

... se mi chtělo zoufale zvolat, když mi už pátý místní sděloval jinou verzi toho, jak se dostat na Slezskoostravský hrad, kde se akce měla konat. Lokálové ji pravděpodobně znají spíš intuitivně, takže zde nabízím naši verzi.

Našly jsme ho!!!

Původně jsme chtěly jet tramvají č. 4 na zastávku U hradu, ale potom, co nám dámy v informačním centru řekly, že tam tramvaj zastavuje více náhodně než pravidelně, rozhodly jsme se začít tam, kde nám radila většina lokálů: u tramvajové zastávky Elektra. Poté jsme přešly cestu směrem na Masarykovo náměstí, ulicí Dlouhá doprava, pak zase přes cestu a naskrz výstavištěm Černá louka, přes hradní lávku a cestičkou doprava až ke vstupu do hradu.



Akce se povedla: dopoledne se mlátily na pódiu děti, odpoledne dospělí, ale nikdy mezi sebou. Sestřiny obrazy a přáníčka se líbily všem, dokonce je ocenila i rodilá Japonka, zaujaly i moje pečetě. Jednu bouřku jsme bez újmy přečkaly, druhá začala řádit ke konci akce a to už jsme braly jako znamení k odchodu. Dosud to ale byla jedna z našich nejúspěšnějších veřejných prezentací, i když jsem dospěla k závěru, že cílovou skupinou pro nákup u většiny stánků jsme byly my samy.

Play.Ink

Nejraději bych si všechno sama koupila.

Play.Ink

Play.Ink

Za sochou svaté Hedviky je prý místo s extrémně pozitivní energií, tak jsem odtud vyfotila i náš stánek :D

Překvapilo mě, jak příjemná atmosféra ve významu prostředí i ovzduší v Ostravě panuje. Domy zrekonstruované, ulice čisté, moderní kavárničky i obchůdky, lidé akční. Jediný komplex budov, který na první pohled vypadal, že je v neutěšeném stavu byla Ostravica-Textilia, za jejíž záchranu místní ale usilovně bojují. Všude byly informační stánky s historií i odkazem na petici za její záchranu.

Sympatické bylo i to, že o víkendu mohou v rámci jedné 24hodinové jízdenky cestovat dva dospělí, takže jsme si mohly odpustit scénku, když bychom kontrolorům v Ostravě na vyžádaní ukázaly pražskou Opencard a velmi bychom se divily, že nám tam neplatí, když přeci máme na ni zakoupené navíc jedno vnější pásmo :D

Sečteno podtrženo, ráda se do Ostravy zase na nějakou akci vypravím, protože, co si budeme nalhávat, nejvíc se mi libí všude tam, kde nemusím denně do práce.

Nakonec bonsaje z Třince. Je vidět, že my lidi z východu republiky máme k východním kulturám nejblíže :D

12 let na trase Praha-Třinec

Námět na tento příspěvek na blogu jsem získala jak jinak než během cesty vlakem z Prahy do Třince. Většinou se snažím zabavit čtením, ale tentokrát jsem se rozhodla jinak:

I refuse to read
I watch and observe
the landscape or my reflection in the window
the changing weather ~ meditation in (loco)motion

Chtěla jsem si užít tu nádhernou cestu a měnící se krajinu plnými doušky. Člověk si uvědomí, v jaké nádherné pokojně prostorně zelené zemi může žít. Myšlenky i vzpomínky ke mně přicházely, a zase odcházely. Ty, které zůstaly, pošlu teď dál.

Na trasu jsem se poprvé vydala kvůli pokusu o vysokoškolské studium žurnalistiky v Praze. Tehdy cesta do Prahy kvůli úpravám koridoru trvala 6 hodin. Vždy jsem si říkala, že ji využiju, abych se cestou učila. Podařilo se mi to jen dvakrát. Před zkouškami. Tehdy myslím také probíhala kampaň v Českých drahách, která přirovnávala cestu vlakem k trochu jiné poezii. Slova člověk nacházel opravdu až příliš rychle, když v pátek odpoledne se všichni ve snaze najít volné místo přiřítili na nástupiště jako fanynky na koncert oblíbené kapely. Byl to nedůstojný boj, který prohráli ti, co zůstali stát na chodbičce nebo u WC.

Zpoždění byla spíše pravidlem než výjimkou. Jednou za Olomoucí se strhla divoká bouře, stromy popadaly na koleje. Tehdy jsem tam nedobrovolně strávila několik hodin. Další rok už jsem v Olomouci studovala a do Prahy se vrátila jen na exkurzi nebo kvůli odletu na Taiwan. Při dlouhém čekání se ale cesta proměnila ve společenské setkání. Cestující v kupé si začali mezi sebou povídat! Dozvěděla jsem se, že jednomu z nich České dráhy změnily život, když nedojel včas na přijímačky a začal tak studovat jiný obor. Vedle v kupé seděl Yukie z Japonska, který chtěl pokračovat do Krakova. Dali jsme se do řeči, protože tehdy jsem se o Japonsko dost zajímala. Povídali jsme si kvůli zpoždění dlouhé hodiny. Odkojená sledováním filmů, jsem očekávala od tohoto setkání nějaký romantický zvrat. Ten se ale nekonal ani z jedné ani z druhé strany a po pár kamarádských smskách bylo po všem. Bylo ovšem nádherné sledovat, jak se lidé spojeni nepříjemnou situací najednou začali jeden druhému otevírat. Průvodčí ve vlaku se snažil všem také co nejvíce pomoct. Z nejdelší cesty vlakem se nakonec stala ta nejlepší.

Je skoro až k neuvěření, jak jsem se proměnila já i samotná doprava na železnici. Dnes, pokud cestuji se soukromým dopravcem, se nemusím bát o místo. I když jsem si všimla, že ostatní spolucestující občas pořád nervózně pobíhají po nástupišti jako za starých časů. Holt zvyk je zvyk. Dnes si mohu v klidu vychutnávat cestu, protože vím, že se nemusím bát o svoji bezpečnost, když ve vagónu pořád přechází stevard, nemám smůlu, jestli nemám s sebou vodu nebo svačinu, protože si mohu pohodlně objednat, a ani nemusím mí z hrůzu z návštěvy toalety. Mohu cestovat důstojně a za to jsem opravdu vděčná. Samozřejmě nevidím do pozadí businessu, kolik lidí ztratilo kvůli těmto změnám zaměstnání, ale vždy si kladu otázku, proč přichází změna k lepšímu až po tom, co už nemáme na výběr? To opravdu nešlo zlepšit podmínky ve státních vlacích už předtím?

Může se člověk změnit předtím, než když už nemá na výběr?

Když chcete mít jasno, otevřete okno.

Poezie na nádraží ale pořád žije.

In search of color, in search of spring

Každý už by se rád probudil do jarního rána. 

Jar už je za oknom

Než nás ale svět oblaží všemi svými barvami, musí si člověk poradit sám. Je to osamělý boj s přírodou, jedním nachlazením za druhým a všeobecnou šedí velkoměsta. Ano, někdo si řekne, já si na jaro počkám. Bohužel trpělivost mezi mé ctnosti nepatří. Barvy a jarní náladu jsem se proto vydala hledat do botanické zahrady, skleníku Pražského hradu, na oslavách indického svátku Holi a dokonce i na letišti nebo veletrhu pracovních příležitostí Jobsexpo. Kromě fotek jsem výsledky svého snažení zhodnotila podle poměru cena/výkon.

 

Here we go:

Botanická zahrada...

...je sázkou na jistotu a taky ví, jak lidi přilákat, protože na plakátech měli jasný vzkaz pro všechny jaro prahnoucí: Jaro začíná u nás v Troji. Musím se přiznat, že jejich skleník Fata Morgana mám ráda i z nostalgických důvodů, protože vlhký a teplý vzduch mi připomíná místo, které mi před lety bylo vypůjčeným domovem – Taiwan. Taky je to jedno z mála míst, kde se celoročně můžete kochat pohledem na bující zeleň. My jsme tam se sestrou navíc stihly i výstavu orchidejí, ale určitě je to velmi zajímavé místo i bez nich. Vodopád, jezírka a rybičky jsou totiž zárukou úspěchu. Ve venkovní expozici také kvetou krokusy, tulipánky i některé stromky. Samozřejmě ještě není hlavní sezona, ale o to více si člověk cení každého kvítku.

Cena: Šikovná sestra mi ještě sehnala roční permanentku za 400 Kč, nyní už stojí 800 Kč.

Výkon: Jelikož předpokládám do budoucna více návštěv ať už z vlastní vůle nebo z donucení příbuzenstva, permanentka se mi určitě vyplatí kdykoliv, když budu chtít načerpat sílu přírody.

Anna v džungli velkoměsta.

Kytička-vrtulka

Narcisy ve skleníku Pražského hradu

V šedých útrobách metra jsem si všimla krásného plakátu, který lákal na výstavu narcisů ve spojení se sochami spoře oděných dívčin – tzn. kompletní jarní kombinace. Bohužel jak už to s výstavami na Pražském hradě bývá, když tam jdete poslední den jejího trvání, navíc v neděli odpoledne, připravte se na frontu tím, že si s sebou vezmete kamaráda/kamarádku, kterou jste dlouho neviděli. Alespoň si stihnete pořádně popovídat. Odhaduji, že v „malé frontě“, jak ji nazvala paní, co kontrolovala lístky u vstupu, jsme strávili přinejmenším 40 minut. Také výstava neodpovídala úplně plakátům, protože sochy byly v jedné místnosti a kytky v druhé. Místo splynutí protikladů, jsme tak dostali rozdělení na dámskou a mužskou část. 

Cena: 20 Kč, čas navíc strávený ve frontě cca 40 minut

Výkon: Za 20 Kč jsme dostali exponáty na cca 20 minut obdivování.

Happy Holi

Trošku nevědomky mě kamarádka pozvala na oslavy indického svátku jara Holi, kterou pořádala indická expatská komunita spolu s Indickou ambasádou. Tanec, jídlo, barvy – tak by se dala charakterizovat tato akce na pomezí tanečního vystoupení a besídky pro indickou komunitu. Na pódiu se představily dva taneční soubory a jedná samostatná tanečnice. Výbornou atmosféru dokreslovalo i to, že na závěr na pódiu tančili všichni: účinkující i publikum, ženy, muži i děti. Všichni byli navíc posilněni maximálně tak dobrým jídlem a nealkem. Úžasnou atmosféru ještě podtrhla záplava barevných konfet, ve kterých jsme se mohli utápět sami nebo házet na všechny okolo.

Cena: 120 Kč, pro mě díky dobré víle zdarma :D

Výkon: I kdybych musela zaplatit za lístek, určitě bych nelitovala. V podstatě šlo o barevné vytržení z deštivého počasí venku, navíc doprovázené vhledem do života indické komunity. Bonusem navíc byly nádherně barevné šaty přítomných žen.

Kdo netančí není Ind, ehm no..

Airport Boost

Kdo mě zná ví, že miluju letiště a letadla. Skoro nic o nich nevím, ale ráda přebývám v jejich přítomnosti – dokonalá platonická láska. Když tedy potřebuji inspiraci a povzbudit, zamířím na naše krásné pražské letiště. Tam si koupím nějaký barevný zahraniční časopis, dám si kávičku buď ve Starbucksu nebo Costa Coffee a vychutnávám atmosféru dálek a nekonečných možností. Často zamířím i na vyhlídkovou terasu. Mám takový zvyk, že počkám aspoň na jedno vzlétající letadlo a zamávám mu na šťastnou cestu. 

Cena: Bohužel to stojí příliš moc, než abych to tady uvedla bez psychického zhroucení...svého partnera. Ale když naznačím, že zahraniční časopisy jako Psychologies nebo Oprah stojí 10krát tolik co Žena a život, uděláte si představu.
Starbucks je prostě drahý jako Starbucks, ale překapávaná káva vyjde na letišti 59 Kč a moje oblíbená skořicová rolka je za 75 Kč.

Výkon se rovná se vynaložené ceně a mně opravdu dává křídla. Navíc při jedné z návštěv letištního Starbucksu hráli písničku If you want to sing out, sing out, jejíž slova jsem si vyložila jako přímý vzkaz z nebeských výšin pro mě: If you want to say yes, say yes, if you want to say no, say no. Cause there's a million ways to go, you know that there are.

JobSexPo Jobs Expo

Pracovní veletrh, který ve srovnání se svojí podzimní konkurencí Profesia days, nedopadl úplně nejlépe. Pořadatelé Profesia days rozhodně nepodcenili marketing, protože ve městě snad nebyla lavička, kde by nebyl nalepenýjejich plakát. Na akci se pořád upozorňovalo v online i offline médiích. Výsledek: opravdu natřískáno, i když v dopoledních hodinách hlavně žáky středních škol. Celková koncepce s hlavním pódiem a neustále se střídající řečníky byla sice hlučná a pro mě rušivá, na druhou stranu vytvářela dojem AKCE.

Cena: Den volna v práci

Výkon: Pozvání na pohovor

Už příchod na Jobs expo byl takový smutný. Předtím jsem v pracovní den v Průmyslovém paláci na výstavišti v Holešovicích nebyla, ale bylo znát, že atmosféra není tak honosná jako např. v sobotu na Holiday World. I já jsem se vlastně o Jobs expu dozvěděla v podstatě náhodou v době, když se už konal. Lidí bylo podstatně méně a i ti, co vystavovatelé vypadali zachmuřeně. Nepomohlo ani to, že veletrh byl spojen s prezentací jazykových škol a zahraničních pobytů. Docházelo pak k tomu, že např. u stánku Student Agency, který byl koncipován tak, aby podával informace o jazykových pobytech, se lidé ptali na práci, což je pochopitelné, když přišli na veletrh práce a členění nebylo moc přehledné.

Cena: Den volna v práci

Výkon: V soutěži zástupců Evropské komise v ČR jsem vyhrála tričko „Languages take you further“. Také jsem dostala kompliment od náhodného kolemjdoucího.

Languages take you further, ale to kafe taky :D

I když pracovní veletrh mě úplně jarně nenaladil, to že jsem si udělala den volna pro sebe a podle sebe ano. Odměnila jsem se krátkou procházkou ve Stromovce, chutným obědem v Lovekido a již zmíněnou kávou na letišti, na kterou jsem dostala i nečekanou slevu. Dokonce mi pak i donesli nápoj větší než jsem si objednávala. Vše se konalo v pátek 13., takže jsem si konečně mohla říct Happy Friday 13th.