Skoro v Šanghaji (týden v Šanghaji: část první)

Po více než 10letém nevyrovnaném vztahu s jazykem čínským, jsem i já spočinula svou nožkou na půdě pevninské Číny. Mou vyvolenou se stala Šanghaj, kterou jsem mohla poznávat v krátkých chvílích volna mezi pečlivě připraveným programem školení.

Pohled z Shanghai World Financial Center aneb jeden z mála světlých bodů oficiálního programu školení.

Nejvyšší šanghajský mrakodrap mezi budovami ve Starém městě.

Recept na nezvykle prázdné ulice: přijďte večer, když začíná pršet.

Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych už mohla v Šanghaji dělat průvodce, ale jako účastnice zájezdu školení jsem si mohla zažít, jaké to je bydlet hodinu od centra a 15 minut jízdy od nejbližšího metra navíc bez internetu, zato s chutí uniknout spárům koordinátora a jeho časového rozvrhu.

Jestli jsem si na začátku lámala hlavu nad tím, o čem se s ostatními budu bavit, tak to se změnilo v okamžiku, kdy moje zavazadlo nedorazilo do Šanghaje se mnou. A to jsem se před odletem balila tři hodiny a dělala si starosti, jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem si poprvé v životě nechala kufr zamotat do té ošklivého zelené fólie.

Abych umocnila rozměr své „tragédie“, usadil mě koordinátor hned po příjezdu  – zpocenou a nevábně vonící – do menzy ke stolu k ostatním účastníkům. První poučení z Číny: nemusíš mít nic na sebe, ale najíst dostaneš. Kromě mého zavazadla se u stolu naplno rozvířila debata o tom, kolik kdo platil za taxíka z letiště. Ceny se pohybovaly od 71 do 400 CNY. Já jsem zůstala ve středu se svými 200 CNY. Na zpáteční cestu už nám organizátoři raději zajistili odvoz zdarma.

Školení začalo informací, že „toto není dovolená“, a radou, že když jsme poprvé v Šanghaji, tak bychom neměli raději opouštět zdi campusu.

Nakonec se mi ale podařilo něco z města vidět. A to hlavně díky kolegovi z Maďarska, který na rozdíl ode mě měl PLÁN, mapu a průvodce Lonely Planet. Jedno odpoledne, kdy jsme neměli jednu z proslulých povinných večerních studentských debat, a nedej bože jsme měli i čas podívat se do města, jsem se nenápadně vetřela ke kolegovi slovy: „Prosím, prosím, můžu jít s tebou, já nevím, jak se mám dostat z campusu, je to daleko, všude samí Číňané, minule když jsem šla ven sama, tak na mě skoro spadly dveře a přejel mě skútr, prý si máme vzít taxíka a já se bojím sama, prosím, prosím.“

Rozhodnutí nemlčet a nesedět v koutě mi vyneslo procházku starým městem, kde jsem si zakoupila štětce (takže můj plán pro Šanghaj byl splněn), udělali jsme si fotky s budovami v čínském tradičním stylu (takže jsem měla důkaz, že jsem opravdu v Šanghaji byla) a to mi ke štěstí stačilo.

My jsme ale pokračovali dál směrem k roztomilým uličkám s obchůdky a restauracemi v části Tianzifang. Už se stmívalo a uličky tvořily trochu labyrint, takže doporučuji si na začátku vyfotit mapu nebo mít s sebou šikovného maďarského průvodce.

Toto není photoshop.

Tianzifang

V Tianzifangu se konečně při smlouvání zúročila moje přirozená nerozhodnost. Já většinou opravdu nevím, jestli chci něco koupit, probírám se zbožím, odcházím, mluvím čínsky. Kolega se navíc se mnou podělil informací, že polovina částky je víceméně adekvátní. Zaplatila jsem sice cca 60 % původní ceny, ale jak zhodnotil jeden prodavač: You happy, me happy. Koupila jsem si vějíř a zdobený pečetní kámen. I když prodavač mi nabízel, že by vyryl do kamene znaky za pět minut, já jsem hrdě prohlásila, že to umím a udělám si to sama. Což rozhodně nebude za 5 minut a možná ani letos :(

Po třech dnech stravy v čínském stylu od rána do večera, jsme si s kolegou večer rebelsky dopřáli hranolky z McDonalda. A i když zmoženi, vydali jsme se ještě podívat na večerní Bund, nábřežní promenádu (podle polské wikipedie se to čte „band“, protože se jedná o anglo-indický termín), ze které je možné obdivovat nejznámější pohled na Šanghaj. Pražský hrad nemá konkurenci, ale když chcete vidět mrakodrap, který vypadá jako startující raketa, jedete do Šanghaje.

Budoucnost.

Minulost.

Všichni jsou blázní jenom já jsem...

Zkoušeli jsme si dělat selfie i fotit se tradičně, ale škleby, které snese přítel nebo sestra, se před cizím člověkem nedělají snadno. Nakonec jsem se ale osmělila a po politicky korektních úsměvech jsem se odvážila i o svoji „leteckou pózu“. Já jsem za to kolegovi trpělivě dělala jednu fotku za druhou, než dosáhl požadované ostrosti obličeje. Mě takové věci netrápí. Dostávám se totiž do stavu a věku, kdy rozmazaný obličej fotce spíše pomůže, než ublíží.

Do campusu jsme se vrátili před večerkou ve 23:00, takže jsme byli my happy a koordinátor taky happy. Druhé poučení z Číny: rebelem být můžete, ale v pevně vytyčených mezích.