Missing out in Shanghai (týden v Šanghaji: část druhá)

Školení skončilo v pátek v 15:00 slavnostním nic. Předaly se diplomy a většina účastníků se rozprchla bůhvíkam. Zoufale jsem se snažila najít někoho, kdo by jel do města. Protože se ale kamarád z Maďarska přede mnou schoval, přichomýtla jsem se s bodrým „Jedete někam? Jedu s váma!“ ke skupině asijských kolegů. Bylo mi více méně jedno kam pojedeme, jen jsem chtěla překonat jízdu taxíkem k metru s někým známým.

Znovu jsme dorazili do Tianzifangu, tentokrát ale za denního světla, takže mělo otevřeno vícero obchůdků. Jelikož ale neholduji společným nákupům, a i konverzace drhla, začala jsem přemýšlet, kdy bude nejvhodnější se od skupiny oddělit. Když jsem se zdržela v jednom krámku, tak to za mě vyřešil osud sám, protože se mi ostatní ztratili z dohledu. Chvilku jsem se je snažila najít, aby si o mě nedělali starost, ale jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, v Tianzifangu je to jako v labyrintu, takže moje snahy vyšly naprázdno.

Smartphone (ano, pořád ještě) nemám, takže WeChat, čínskou obdobu Facebooku, nepoužívám a číslo jsem na nikoho neměla. Chvilku jsem se zamýšlela, co dál. Prošla jsem si ještě pár obchůdku, koupila si šálek na čaj a umělecké pohledy. Pak jsem si řekla, že jsem už opravdu dlouho neměla kafe a zákusek. Naštěstí jsem si den předem „úplnou náhodou“ našla adresu jedné kavárny, kterou jsem si „jen tak pro jistotu“ hodila do tašky.

O co jsem (ne)přišla

Dokonce se mi ji podařilo najít, i když jsem použila zastaralé metody jako jsou papírová mapa a značení ulic. Měla jsem tak šanci zažít Šanghaj plnou cizinců, kaváren, posezení se západním jídlem a vínem. Necítila jsem se tam ale dobře. Bylo to všechno tak západní až neautentické, až mi náš campus na druhém konci Šanghaje připadal jako ta pravá Čína. Také jsem pořád přemítala, jestli bych neměla být někde jinde s někým jiným. Měla jsem pocit, že mě všechno míjí, a určitě se koná nějaká super akce, o které nevím, protože se domlouvá přes WeChat.

I když razím teorii, že káva a zákusek vyřeší vše, tentokrát se mi to nepotvrdilo. Možná, že kdybych měla smartphone a zjistila bych, že se stejně nic neděje, byla bych na tom lépe. Chtěla jsem aspoň napsat něco hezkého na pohlednice, ale vůbec jsem se nedokázala na nic soustředit. Zkusila jsem se ještě projít k večernímu Bundu, ale kromě toalety v luxusním obchodím domě jsem nic extra nezažila. Vrátila jsem se na kolej a tam jsem našla většinu spolužáku přilepených ke svým smartphonům, protože wifi fungovala jakž tak jen v přízemí. Aspoň se mi potvrdilo, že jsem opravdu o nějakou extra party nepřišla.

Někdy prostě vyjde všechno, někdy vůbec nic a někdy je nejlepší nechat vše být.

V den odletu si nakonec všechno sedlo a já jsem vyrazila s kolegy z Belgie, Kazachstánu a Nového Zélandu na prohlídku chrámu Jingan a zahrad Yu. Jak to okomentoval kolega z Belgie, přesně takhle jsme si představovali, že se během pobytu v Šanghaji budeme cítit: povzneseni a obohaceni o zážitky z krásného města. Mně se to naštěstí splnilo dvakrát: ve středu s kolegou z Maďarska a právě v onu sobotu.

V buddhistickém chrámu jsme zakusili něco málo z orientálního náboženství: pokoru a smíření s osudem spojenou se sílou peněz. Oblíbenou zábavou totiž bylo házení mincí do výklenku konstrukce ve tvaru pagody uprostřed nádvoří. Pokud někdo zná odborné pojmenování této části chrámu, prosím, aby si to nenechal pro sebe, ráda se poučím.

Mým mužným kolegům se hod mincí povedl takřka na první pokus, kdežto já jsem tam házela jako o život a pořád nic. Dokonce jsem od nich dostala užitečné technické tipy, ale pořád se nedařilo. Poslala jsem je tak na prohlídku areálu, abych mohla zůstat v klidu sama se svojí hanbou a pokusila se splnit si přání. A najednou se slitovali bohové všech ateistických zemí a já jsem svoji minci vhodila dovnitř. Z ničeho nic se objevili i kolegové v této chvíli už kamarádi a já svůj triumf zpečetila vítězným „hi five“.

Tuto poměrně nudnou fotku jsem se rozhodla vylepšit zobrazením, jak házím mince do výklenku.

Ještě se usmívám. Vzápětí ale zjistím, že házení mincí si do CVčka nepřidám.

Úspěšný hod mincí mi udělal obrovskou radost srovnatelnou jen s doručením zpožděného zavazadla. Přání, které si zatím nechám pro sebe, se mi tak určitě splní, a pomůže tomu i to, že teď píšu tento blog.:)

Chrám byl v rekonstrukci, ale slevu na vstupném jsme nedostali. Skandál, já chci slevu, já chci, slevu (asi bych už neměla pracovat s Asiaty :P)

Po chrámu jsme vyrazili do Starého města, kde se nacházejí zahrady Yu. Jelikož jsem už v té oblasti byla s maďarským kolegou, tak jsem mohla před naší skeptickou skupinkou „zafrajeřit“ jako průvodce. Pravda, v sobotu v poledne tam bylo o poznání víc lidí než za deštivého středečního večera, ale nakonec jsme se davy prodrali a našli vchod do zahrad.

Za vstupné 40 yuanů se nám dostalo oázy klidu a míru s jezírky, pavilonky a pro mě úplně úžasnou výstavou kaligrafií a maleb studentů z místní univerzity. Cenu za překrásný obrázek dvou rybek se mi podařilo snížit o studentskou slevu 50 yuanů v momentě, kdy jsem začala mluvit čínsky.

Rybičky jsem darovala sestře pro inspiraci. Jako vždycky se jí ale víc líbil náhodný obal na tuš vlevo.

Dokud nebudu mít takovou pracovnu s výhledem na jezírka, nikdy ze mě pravý kaligraf nebude.

Odpoledne jsem ještě chtěla zavítat do Šanghajského muzea, ale protože se před ním vinula dlouhatánská řada (proklínám vstup zdarma), tak jsem nakonec svoji snahu vzdala. Vrátili jsme se do campusu a v poloprázdné jídelně jsme si v našem skromném kruhu dali poslední společnou večeři.

Tehdy mi došlo, že na celém školení mi nejvíc vadilo, že jsme neměli společné slavnostní posezení na zakončení, ale všichni se vytráceli postupně. Pokud já budu v budoucnu organizovat nějaké školení či kurz, tak nesmím zapomenout na příjemný závěr, jak říkám „finish is everything“.

Chtěla jsem dát organizátorům ještě poslední šanci, aby si u mě napravili reputaci, tak jsem poprosila slečny na recepci, jestli by mi neposlaly pohledy. Zoufalost jejich pohledů se téměř rovnala tomu, jako bych po nich požadovala, aby podepsali petici za nezávislost Taiwanu. Vysvobodil je ale koordinátor, který přišel ověřit, že opravdu odjedu. I na něj jsem se obrátila se svoji nevinnou prosbou a zkazila mu tak radost z toho, že už mě bude mít z krku. Když jsem viděla, jak mu tím lámu srdce, slitovala jsem se a dala mu svobodu slovy: „Možná bude pošta na letišti.“ Načež se on rozzářil a souhlasně zvolal „Ano, ano, určitě tam bude“ a v dobré náladě jsme se rozloučili.

Teď následuje část, kterou většina blogů opomíjí, a to je letiště. Už jsem možná zmiňovala, že letiště má pro mě zvláštní atmosféru. Je to místo, kde se spojují duch dálek a nepřeberné možnosti. Zároveň tam panuje bezčasí, které vytváří meziprostor mezi cestou a „normálním životem“. A taky tam prodávají hezké barevné zahraniční časopisy ;)

Poštu jsem v odletové hale našla. I přesto, že mě pracovníci letiště původně chtěli poslat na policii (pozor na zaměnitelné „post“ and „police“). Bohužel legendární čínská pracovitost už není, co bývala. Mít v sobotu po 19:00 zavřeno považuji za skandální a do nebe volající.

Vedle pošty byla ale taková trafika/knihkupectví. Čínsky jsem se na paní prodavačku obrátila s dotazem na známky, ale ty se evidentně prodávají jen na poště. Nevzdávala jsem to a poprosila je, jestli by mi pohledy neposlali, samozřejmě za dostatečně vysoký obnos peněz. Chtěla jsem jim tam nechat aspoň 50 až 100 yuanů, což by sice bylo určitě více než dost, ale nátlak nadšení mého přítele a rodiny mi za to stály.

Hlavní prodavačka ale můj pokus o úplatek rezolutně odmítla. Naúčtovala si 5 juanů za pohled a bylo to. Ochotně, bez řečí a komplikací. Byla jsem jim opravdu hodně vděčná a musím říct, že mi vylepšili celkový dojem z Číny. Update: 3/3 pohledů z Šanghaje došly! Poštu trafiku vedle pošty, tak doporučuje 100 % koordinátorů školení.

Co teď s těmi yuany?

Po všech kontrolách jsem se vydala vstříc nakupování. Ještě mi zůstaly nějaké penízky a to byla výzva! Tak skvělý výběr obchodů jsem opravdu nečekala: byl tam krámek s kaligrafickými potřebami, hedvábnými roztomilostmi a prodejna se suvenýry z Šanghajského muzea.

V podstatě jsem pořád kroužila mezi těmito třemi obchůdky, prohlížela jsem si jejich zboží, váhala jsem, odcházela, ale slevy mi nenabízeli. Zato prodavači, netušíce, že rozumím čínsky, si moje počínaní vesele komentovali. V jednom z obchůdků se už skoro začali sázet, jestli si koupím štětec, který jsem si prohlížela 50krát nebo peněženku, kterou jsem držela 30krát.

Když jsem nahlédla do obsahu svého „měšce“, tak se vykázali skvělými pozorovacími schopnostmi, když to shrnuli jednou větou: Cizinci vždy utratí jen to, co jim zbylo. Jejich komentář jsem si vzala k srdci, takže jsem našla tuš v hodnotě toho, co jsem našla v peněžence a utíkala zpátky ke gatu, kde právě začínal boarding.

Tohle letadélko mně šťastně dovezlo do Paříže...

...spolu s mými těžce vysmlouvanými poklady.

Rybičky jsou v Šanghaji hit.

PS: Zpoždění zavazadel se může i oplatit, když investujete do cestovního pojištění. Podmínkou ale je, že dostane od aerolinek potvrzení o zpoždění a přesný čas doručení, což mi v Šanghaji samozřejmě nedali.

Sice si vzali ode mě všechny papíry, ale nenechali mi ani referenční číslo zavazadla, jen telefon, na který je možné se dovolat, pouze když konstantně půl hodiny vyzváníte pořád znovu a znovu. Bez referenčního čísla navíc nemáte vůbec ponětí, co se s vaším zavazadlem děje a nikdo vám ho na zákaznické lince nedohledá.

Moje rada zní, nevzdávat to, být neodbytný, a pak dostanete, na co máte nárok. Sice nezbohatnete, ale vylepší to rozpočet ;)