pondělí 6. listopadu 2017

Jak jsem po 20 letech opět sedla na kolo aneb podzimní výlet

8:00 Dobrý den, máte palačinky?

V mikulovském hotelu Galant jsme si vychutnali pořádnou snídani, bohužel bez klíčového chodu v podobě palačinek, nemohu ji tedy dát vyšší hodnocení než 80 %. Matúš mi během snídaně představil program výletu na cca 4-5 hodin. Co to je pro nás, známé výletníky, že. Byl tady ale jeden zádrhel. Mělo to být na kole.

9:15 Panika na parkovišti

Odmítám usednout na bicykl, protože se z pochopitelných důvodů obávám, že po 20 letech nebudu vědět, jak udržet rovnováhu (a nevěřím, že se takové věci nezapomínají, to samé mi všichni tvrdili o bruslích, a vždy jsem to bezpečně zapomněla).
Čekám až i ten poslední člověk na parkovišti usoudí, že není proč zůstat a dívat se, jak stojím vedle kola a zoufale se držím řídítek. Najednou usedám a jedu.

Stress level: 10/10

Chtěla bych říct, že žádný automobil na parkovišti nepřišel k újmě.

10:00 Cyklostezka

Po kličkování městem, kdy jsem každý automobil vnímala jako ocelové nebezpečí, jsme se dostali na cyklostezku. Matúš si každou chvilku sesedl z kola a přečetl si informační tabuli. Já jsem měla problém s nasedáním a sesedáním („a s bržděním,“ pozn. Manžela), tak jsem se řítila před sebe na kole dál. Bylo mi líto každého chodce a cyklisty, které jsme potkali. Můj děs v očích a absolutní koncentrace na cestu byly jasným znamením, že ode mě se žádného cyklistického pozdravu ve formě nadzvednutí dlaně nebo „Ahoj!“ nedočkají.

Stress level: 10/10


11:30 Dojeli jsme do Říma

…nebo aspoň jeho obdoby na jižní Moravě a já jsem poprvé upřímně ráda, že jsem na bicykl usedla. Cítím se skvěle, hrdá na sebe, že jsem to zvládla a díky tomu mohu obdivovat takové nádherné stavby. Nejraději bych tam zůstala a kochala se, ale neplníme Matúšův časový plán, tak pokračujeme dále. Naštěstí mě (a spoustu dalších kolemjdoucích) stihne manžel vyfotit, takže si můžu tu krásu užít aspoň na fotkách.

Happiness level: 9/10





Matúšova kratochvíle: dokumentační fotky mě na kole. (Dobře ví, že se to v dohledné době nebude opakovat :)

Dojeli jsme do Říma. Tady na začátku jsem se ještě usmívala.


12:00 Valtice

Rychlá fotka u zámku a Matúš už nasedá na kolo než ho přesvědčím, abychom se předtím aspoň najedli. Pozoruju ostatní páry na kole a přemýšlím, jestli jsou ty dámy na bicyklu dobrovolně nebo v rámci zachování dobrých partnerských vztahů („Jsou tam dobrovolně,“ tvrdí Manžel. Já o tom silně pochybuji.)

Energy level: 2/10, po obědě 6/10

13:00 Don’t stop (…believing)

Vyrážíme a v rychlém sledu střídáme památky, u kterých bychom kdysi strávili celý den: Dianin chrám, Hubertova socha (tady mi už Matúš říkal, ať ani nesesedám z kola, dáme selfie a pokračujeme dál), Tři grácie, Apollonův chrám. U posledního si na chvilku odpočineme, Matúš si kupuje turistickou známku na hůl, což je menší zázrak, protože ve stánku s občerstvením na konci sezony už jinak nemají ani tatranku, natož moje vytoužené palačinky.

Je to dobrodružná cesta a mně docházejí síly. Zvažujeme co dál, jestli ještě dáme Janův hrad nebo to otočíme a vrátíme se. Jelikož jsem byla ráda, že jsem právě přežila drncající děravou lesní cestičku a Matúš mě ujišťuje, že i přes Janův hrad to bude do Mikulova trvat maximálně hodinu, souhlasím s pokračováním cesty.

Důvěřivost level: 8/10 („Hehehe!“ pozn. Manžela)

15:00 Pravda bolí (toho, kdo ji sdělí)

Před Janovým hradem stojí nepřehlédnutelná cedule: Mikulov 17 km a mně se udělají mžitky před očima, protože vím, že za hodinu se tam nedostaneme ani náhodou. Nechávám své emoce vybulat na povrch, ať vyprsknou na kohokoliv, kde je způsobil (=Matúš). Jsem unavená, vystresovaná, příšerně mě bolí zápěstí, krásu okolo ani nevnímám. Usedám na kmen a pozoruju, jak si lidé vychutnávají jedno z posledních teplých slunečních odpolední: postarší dáma si čte ve stínu stromu, mladá rodinka si na dečce u řeky vychutnává piknik. Proč jen my musíme pořád šlapat dál, vidět něco víc? Proč nemůže zůstat na jednom místě a jen si to užít? Matúš se vzdaluje. Správně tuší, že v ten moment je lepší odejít než odpovídat.

Po sandwichi, burčáku, Matúšovem sebezpytování a hlavně odpočinku překonávám krizi, a jak už to bývá i v životě, přichází ten nejkrásnější úsek cesty.

Hopefulness level: 10/10

Valtice: jen další zářez na trase.

A že jich na cestě bylo požehnaně.



Já jsem si ale přála jen jedno: zastavit se.

16:00 Lednice

Po krátké zastávce u zámku v Lednici, který Matúšovi svou impozantností vyrazil dech, jsme se vydali do Mikulova. Cestičky z kopce podél jezer, nádherný západ slunce a ten pocit, že za chvilku už to skončí a budeme mít pohodičku mi dodaly sil překonat i náročné úseky na silnici mezi auty.

18:00 Já to zvládla! („Good,“ pozn. Manžela)

Po 20 letech na kole jsem najednou ujela 56 km! Sice se nejednalo o nějaký můj životní sen, ale to že jsem překonala svůj strach a fyzické omezení mně nabíjí euforií („!!!!!!“ pozn. Manžela).

Mám pocit..., ne..., vím, že dokážu vše, proto:

1) bez ostychu sním všechny koláčky na recepci
2) vyprosím si papučky, které nám ani druhý den nedali na pokoj, i když jsem na ně měli nárok
3) stihneme wellness v hotelu i kdyby to mělo být jen na chvilku
4) najíme se v té vyhlášené restauraci Sojka
5) uvidíme padající hvězdu nad Svatým kopečkem (to už byl dárek od pána Boha).

Awesomeness level: 10/10

Dala jsem na sestru a k poslednímu bodu přidala ilustraci, protože má ráda moje 
„naivní“ umění.




Nezastavuju.

Najdi Annu.

Žádné komentáře:

Okomentovat