sobota 26. srpna 2017

Grilled goddess v antických vlnách

Jak přežít dovolenou u moře (a zemětřesení)


Říkají mi holka ve stínu. Slunce si nepokrytě vybírá své oběti, ale na mě nedosáhne. Ukrývám se před ním za stromy, budovami, pouličními sloupy. Týden u moře s cestovkou se proto jevil jako výzva. Život v manželství je ale takových dobrodružství plný, tak jsem si sbalila klobouk a mohli jsme vyrazit na druhé líbánky na řeckém ostrově Kos.

V svém letním outfitu jsem se cítila opravdu dobře, tak říkám manželovi: „I feel like a Greek goddess“ a Matúš na mě „Co co, grilled goddess?“ Každý myslí na něco jiného.


Jak si zpestřit organizovaný zájezd?

Aby mě manžel nepřipravil o zážitky, odlétali jsme místo z Prahy, kde se dlouhodobě zdržujeme, z Brna, kde jsme letos byli jednou ale zanechalo na nás dojem.

Pro ještě zajímavější dobrodružství jsme z brněnského letiště měli vzlétnout v 5:00. Ráno v pět.
Mohla jsem se tak vrátit do mládí, když jsme se sestrou jezdily na koncerty HIM a nasedali ve 2:00 v noci do vlaku Český Těšín-Varšava. 

O půlnoci jsme v Praze nastoupili do vlaku a natáhli se přes sedačky, pak taxíkem na letiště a ve 3:00 ráno už jsme na brněnském letišti čekali na check-in. Ve 4:00 jsem si dala kafe, kolem 4:30 jsme došli k letadlu a mohli se v klidu oddat spánku v letadle.


Na Kosu nás na těch pár metrů k příletové hale, co jsme v Brně prošli pěšky, nahnali do autobusu. Hned vedle letiště se nacházel kostel. Příletová hala vypadala, že už má to nejlepší za sebou. Stěny zdobily vybledlé obrázky krás ostrova, tabule hlásila přílety z Tel-Avivu, Warszawy, Brusselu,… To, že je letiště staršího data by tolik nevadilo, ale nejšpinavější toalety, jaké jsem v životě na letišti viděla, už ano.

Naštěstí nás hned u východu čekala delegátka a kolem 8:00 místního času už jsme snídali v hotelu Tropical Sol.

Dovolenou si můžete okořenit i tím, že pojedete do seismické oblasti, v Evropě jinak známe pod svým krycím názvem Středomoří.

Proč lidé jezdí s cestovkami? (už to trochu chápu)

Pohodlí

Po příletu k vám přiskočí milá delegátka, která vás rovnou nasměruje k autobusu do hotelu, a pan řidič si od vás ochotně vezme zavazadla. Připadali jsme si jako VIP, když jsme nemuseli tahat zavazadla a objevovat taje místní hromadné dopravy (která pravděpodobně stejně neexistuje).

Cítíte se jako doma

Na hotelu si vytváříte s personálem vztah a nedej bože, když necháte na talíři polovinu rajčete, hned vás šéf, číšník a kuchař v jedné osobě upozorní, že takhle by to nešlo a tu zeleninu už vždycky dojíte.

Oblečení na jeden den vám vydrží týden

Pokud jste muž, stačí vám šortky ala plavky s jedním tričkem, které si v rámci zachování dresscodu nahodíte na večeři v restauraci. Jinak byste se obešli i bez toho. 

Pokud jste žena, je to trochu složitější hlavně proto, že se chcete blýsknout šaty, které jste si kupovala jen s tím cílem, abyste je vytáhla u moře. Nikam jinam než k romantickým procházkám v letovisku a posedávání v baru se bohužel nehodí.

Matúšův outfit den první. Matúšův outfit den druhý. Matúšuv outfit den třetí. Máte představu ;)


Hodit ručník…  přes balkon

Přestože je balkón vybaven sušákem nebo aspoň šňůrkou na pověšení oblečení, v rámci bodu „jako doma“ si přes něj přehodíte svůj ručník, abyste místní letovisko zkrášlili nápisy jako „Love Pink“ (naše sousedka), nebo Love Greek summer (my). Tyto ručníky s duchaplnými nápisy si všichni kupují u místních Vietnamců převlečených za Řeky.



Bez výletů není dovolená

Výlety máte pořád na dosah ruky, což nám zatajili rodiče, kteří nám jako dětem tvrdili, že ležet celý týden u moře by byla nuda, a proto jsme jezdili pouze na nekonečné poznávací zájezdy busem. 
V letovisku sídlilo několik prodejců a zařídit si výlet bylo otázkou několika minut, a tak jsme večeřeli při západu sluníčka v horské vesničce nebo jsme poznávali krásy okolních ostrovů.





V létě na jih?

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč lidé jezdí v létě do „teplých krajin“. Pravdou ale je, že spalující horko lépe překonáte skokem do vody a následným mojitem v ruce, než v ulicích rozpáleného města.

Jak přežít zemětřesení?

a) Nevyskytovat se blízko epicentra zemětřesení

Mně a Matúšovi se to podařilo. I když jsme se na místech, kde došlo k největším škodám, procházeli jen pár hodin předtím.

b) Když ztratíte pevnou půdu od nohama (doslova), tak se chytnete toho, koho máte rádi za ruku (klidně i svoji vlastní) a vyrazíte do temné noci pozorovat hvězdy. 

Sen o zemětřesení se změnil ve skutečnost, když s námi začala ve spánku cloumat postel jako loď v rozbouřených vlnách. Zemětřesení jsem v minulosti zažila na Taiwanu, když jsem bydlela na koleji a spali jsme na patrových postelích, pod nimi byl jen psací stůl.  Tehdy to s námi začalo kymácet úplně stejně. Probudila jsem se vystrašená, pohlédla na mé spolubydlící Taiwanky, které se jen otočily na druhý bok a spaly dál.

V řeckém letovisku ale většinu osazenstva tvořili Němci a Britové, kteří se zemětřesením moc zkušeností neměli. Široko daleko vypadla elektřina, slečna ze sousedního balkónu se nás zeptala, jestli jsme v pořádku, a pro jistotu jsme vyšli všichni ven. Říká se, že během zemětřesení je vhodné prchnout do bambusového háje (zdroj: sestra) nebo zůstat ve dveřích, kde by stěna měla být obzvlášť zpevněná. V praxi nestíháte vůbec nic. Trvá to několik vteřin a než se zorientujete, je po všem.
Po zkušenostech z Taiwanu jsem si ale říkala, že asi nešlo o nic až tak závažného a vrátili jsme se do pokoje. V 5:00 volali rodiče, kteří se o zemětřesení, a bohužel i obětech, dočetli ze zpráv v novinách.

Když jsme si ráno procházeli fotky, kde jsme se jen pár hodin před tím fotili, pili kávu a srovnávali je s fotkami ze zpravodajských webů po zemětřesení, hodně nás to zasáhlo. Posuďte sami:


Zdroj fotky.








Zdroj fotografie


Co jsem se naučila v Řecku?

1) Jsem mnohem MNOHEM šťastnější offline

Jak to jen vyjádřit? Když nesedím celý den před obrazovkou, ať už malou či velkou, tak si plněji a svobodněji užívám blaženost přítomnosti. V hotelu nám navíc moc dobře nefungovala wifi a na pláž jsem si vzala mobil jen když jsem chtěla udělat pár dokumentačních fotek. Bez internetu bych už s největší pravděpodobností nedokázala žít, ale určit si hranice při jeho používání bude pro mě další výzvou.

2) Naslouchat svému tělu – jíst, odpočívat, spát, když chci

V Praze můj den určuje moje zaměstnání. Kdy vstávat, kdy jíst, kdy odpočívat. Na jednu stranu jsem vděčná za jistý řád, na druhou stranu si stále víc přeji si ho určovat sama, i když si uvědomuji, že tomu může předcházet období chaosu.

3) Don’t fight the waves

V moři. Když do mě začaly narážet vlny, tak jsem se dost vyděsila a nevěděla jsem, co si mám s tím nekontrolovatelným živlem počít. Vlny přicházely jedna za druhou a pořádně mě fackovaly, než jsem konečně přestala s nimi bojovat, ale začala s nimi koexistovat. Nejdřív jsem spolu s nimi skákala, pak jsem s nimi plavala a nakonec se nechala nadnášet a jen jsem se rochnila v té nekonečné třpytivé lazurové modři. Plná úcty vůči té nekonečnosti živlu, kterou rozumem nikdy nepochopím, šťastná z toho, že se mohu aspoň na chvíli vzdát myšlenek a kontroly.


4) Vystačím si s málem

Jeden ručník, pár kusů oblečení, ale všechno, co nosím ráda, něco ke čtení něco ke psaní a jsem šťastná.

Teď jen zůstává otázka, jak to aspoň částečně aplikovat v běžném životě….


A abych moje psaní trochu odlehčila, řecká kočka nakonec :D

Vypadalo to na začátek hezkého přátelství...



Bohužel to skončilo v momentě, když se Matúš rozhodl si svou večeři dojíst sám.


Žádné komentáře:

Okomentovat