Missing out in Shanghai (týden v Šanghaji: část druhá)

Školení skončilo v pátek v 15:00 slavnostním nic. Předaly se diplomy a většina účastníků se rozprchla bůhvíkam. Zoufale jsem se snažila najít někoho, kdo by jel do města. Protože se ale kamarád z Maďarska přede mnou schoval, přichomýtla jsem se s bodrým „Jedete někam? Jedu s váma!“ ke skupině asijských kolegů. Bylo mi více méně jedno kam pojedeme, jen jsem chtěla překonat jízdu taxíkem k metru s někým známým.

Znovu jsme dorazili do Tianzifangu, tentokrát ale za denního světla, takže mělo otevřeno vícero obchůdků. Jelikož ale neholduji společným nákupům, a i konverzace drhla, začala jsem přemýšlet, kdy bude nejvhodnější se od skupiny oddělit. Když jsem se zdržela v jednom krámku, tak to za mě vyřešil osud sám, protože se mi ostatní ztratili z dohledu. Chvilku jsem se je snažila najít, aby si o mě nedělali starost, ale jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, v Tianzifangu je to jako v labyrintu, takže moje snahy vyšly naprázdno.

Smartphone (ano, pořád ještě) nemám, takže WeChat, čínskou obdobu Facebooku, nepoužívám a číslo jsem na nikoho neměla. Chvilku jsem se zamýšlela, co dál. Prošla jsem si ještě pár obchůdku, koupila si šálek na čaj a umělecké pohledy. Pak jsem si řekla, že jsem už opravdu dlouho neměla kafe a zákusek. Naštěstí jsem si den předem „úplnou náhodou“ našla adresu jedné kavárny, kterou jsem si „jen tak pro jistotu“ hodila do tašky.

O co jsem (ne)přišla

Dokonce se mi ji podařilo najít, i když jsem použila zastaralé metody jako jsou papírová mapa a značení ulic. Měla jsem tak šanci zažít Šanghaj plnou cizinců, kaváren, posezení se západním jídlem a vínem. Necítila jsem se tam ale dobře. Bylo to všechno tak západní až neautentické, až mi náš campus na druhém konci Šanghaje připadal jako ta pravá Čína. Také jsem pořád přemítala, jestli bych neměla být někde jinde s někým jiným. Měla jsem pocit, že mě všechno míjí, a určitě se koná nějaká super akce, o které nevím, protože se domlouvá přes WeChat.

I když razím teorii, že káva a zákusek vyřeší vše, tentokrát se mi to nepotvrdilo. Možná, že kdybych měla smartphone a zjistila bych, že se stejně nic neděje, byla bych na tom lépe. Chtěla jsem aspoň napsat něco hezkého na pohlednice, ale vůbec jsem se nedokázala na nic soustředit. Zkusila jsem se ještě projít k večernímu Bundu, ale kromě toalety v luxusním obchodím domě jsem nic extra nezažila. Vrátila jsem se na kolej a tam jsem našla většinu spolužáku přilepených ke svým smartphonům, protože wifi fungovala jakž tak jen v přízemí. Aspoň se mi potvrdilo, že jsem opravdu o nějakou extra party nepřišla.

Někdy prostě vyjde všechno, někdy vůbec nic a někdy je nejlepší nechat vše být.

V den odletu si nakonec všechno sedlo a já jsem vyrazila s kolegy z Belgie, Kazachstánu a Nového Zélandu na prohlídku chrámu Jingan a zahrad Yu. Jak to okomentoval kolega z Belgie, přesně takhle jsme si představovali, že se během pobytu v Šanghaji budeme cítit: povzneseni a obohaceni o zážitky z krásného města. Mně se to naštěstí splnilo dvakrát: ve středu s kolegou z Maďarska a právě v onu sobotu.

V buddhistickém chrámu jsme zakusili něco málo z orientálního náboženství: pokoru a smíření s osudem spojenou se sílou peněz. Oblíbenou zábavou totiž bylo házení mincí do výklenku konstrukce ve tvaru pagody uprostřed nádvoří. Pokud někdo zná odborné pojmenování této části chrámu, prosím, aby si to nenechal pro sebe, ráda se poučím.

Mým mužným kolegům se hod mincí povedl takřka na první pokus, kdežto já jsem tam házela jako o život a pořád nic. Dokonce jsem od nich dostala užitečné technické tipy, ale pořád se nedařilo. Poslala jsem je tak na prohlídku areálu, abych mohla zůstat v klidu sama se svojí hanbou a pokusila se splnit si přání. A najednou se slitovali bohové všech ateistických zemí a já jsem svoji minci vhodila dovnitř. Z ničeho nic se objevili i kolegové v této chvíli už kamarádi a já svůj triumf zpečetila vítězným „hi five“.

Tuto poměrně nudnou fotku jsem se rozhodla vylepšit zobrazením, jak házím mince do výklenku.

Ještě se usmívám. Vzápětí ale zjistím, že házení mincí si do CVčka nepřidám.

Úspěšný hod mincí mi udělal obrovskou radost srovnatelnou jen s doručením zpožděného zavazadla. Přání, které si zatím nechám pro sebe, se mi tak určitě splní, a pomůže tomu i to, že teď píšu tento blog.:)

Chrám byl v rekonstrukci, ale slevu na vstupném jsme nedostali. Skandál, já chci slevu, já chci, slevu (asi bych už neměla pracovat s Asiaty :P)

Po chrámu jsme vyrazili do Starého města, kde se nacházejí zahrady Yu. Jelikož jsem už v té oblasti byla s maďarským kolegou, tak jsem mohla před naší skeptickou skupinkou „zafrajeřit“ jako průvodce. Pravda, v sobotu v poledne tam bylo o poznání víc lidí než za deštivého středečního večera, ale nakonec jsme se davy prodrali a našli vchod do zahrad.

Za vstupné 40 yuanů se nám dostalo oázy klidu a míru s jezírky, pavilonky a pro mě úplně úžasnou výstavou kaligrafií a maleb studentů z místní univerzity. Cenu za překrásný obrázek dvou rybek se mi podařilo snížit o studentskou slevu 50 yuanů v momentě, kdy jsem začala mluvit čínsky.

Rybičky jsem darovala sestře pro inspiraci. Jako vždycky se jí ale víc líbil náhodný obal na tuš vlevo.

Dokud nebudu mít takovou pracovnu s výhledem na jezírka, nikdy ze mě pravý kaligraf nebude.

Odpoledne jsem ještě chtěla zavítat do Šanghajského muzea, ale protože se před ním vinula dlouhatánská řada (proklínám vstup zdarma), tak jsem nakonec svoji snahu vzdala. Vrátili jsme se do campusu a v poloprázdné jídelně jsme si v našem skromném kruhu dali poslední společnou večeři.

Tehdy mi došlo, že na celém školení mi nejvíc vadilo, že jsme neměli společné slavnostní posezení na zakončení, ale všichni se vytráceli postupně. Pokud já budu v budoucnu organizovat nějaké školení či kurz, tak nesmím zapomenout na příjemný závěr, jak říkám „finish is everything“.

Chtěla jsem dát organizátorům ještě poslední šanci, aby si u mě napravili reputaci, tak jsem poprosila slečny na recepci, jestli by mi neposlaly pohledy. Zoufalost jejich pohledů se téměř rovnala tomu, jako bych po nich požadovala, aby podepsali petici za nezávislost Taiwanu. Vysvobodil je ale koordinátor, který přišel ověřit, že opravdu odjedu. I na něj jsem se obrátila se svoji nevinnou prosbou a zkazila mu tak radost z toho, že už mě bude mít z krku. Když jsem viděla, jak mu tím lámu srdce, slitovala jsem se a dala mu svobodu slovy: „Možná bude pošta na letišti.“ Načež se on rozzářil a souhlasně zvolal „Ano, ano, určitě tam bude“ a v dobré náladě jsme se rozloučili.

Teď následuje část, kterou většina blogů opomíjí, a to je letiště. Už jsem možná zmiňovala, že letiště má pro mě zvláštní atmosféru. Je to místo, kde se spojují duch dálek a nepřeberné možnosti. Zároveň tam panuje bezčasí, které vytváří meziprostor mezi cestou a „normálním životem“. A taky tam prodávají hezké barevné zahraniční časopisy ;)

Poštu jsem v odletové hale našla. I přesto, že mě pracovníci letiště původně chtěli poslat na policii (pozor na zaměnitelné „post“ and „police“). Bohužel legendární čínská pracovitost už není, co bývala. Mít v sobotu po 19:00 zavřeno považuji za skandální a do nebe volající.

Vedle pošty byla ale taková trafika/knihkupectví. Čínsky jsem se na paní prodavačku obrátila s dotazem na známky, ale ty se evidentně prodávají jen na poště. Nevzdávala jsem to a poprosila je, jestli by mi pohledy neposlali, samozřejmě za dostatečně vysoký obnos peněz. Chtěla jsem jim tam nechat aspoň 50 až 100 yuanů, což by sice bylo určitě více než dost, ale nátlak nadšení mého přítele a rodiny mi za to stály.

Hlavní prodavačka ale můj pokus o úplatek rezolutně odmítla. Naúčtovala si 5 juanů za pohled a bylo to. Ochotně, bez řečí a komplikací. Byla jsem jim opravdu hodně vděčná a musím říct, že mi vylepšili celkový dojem z Číny. Update: 3/3 pohledů z Šanghaje došly! Poštu trafiku vedle pošty, tak doporučuje 100 % koordinátorů školení.

Co teď s těmi yuany?

Po všech kontrolách jsem se vydala vstříc nakupování. Ještě mi zůstaly nějaké penízky a to byla výzva! Tak skvělý výběr obchodů jsem opravdu nečekala: byl tam krámek s kaligrafickými potřebami, hedvábnými roztomilostmi a prodejna se suvenýry z Šanghajského muzea.

V podstatě jsem pořád kroužila mezi těmito třemi obchůdky, prohlížela jsem si jejich zboží, váhala jsem, odcházela, ale slevy mi nenabízeli. Zato prodavači, netušíce, že rozumím čínsky, si moje počínaní vesele komentovali. V jednom z obchůdků se už skoro začali sázet, jestli si koupím štětec, který jsem si prohlížela 50krát nebo peněženku, kterou jsem držela 30krát.

Když jsem nahlédla do obsahu svého „měšce“, tak se vykázali skvělými pozorovacími schopnostmi, když to shrnuli jednou větou: Cizinci vždy utratí jen to, co jim zbylo. Jejich komentář jsem si vzala k srdci, takže jsem našla tuš v hodnotě toho, co jsem našla v peněžence a utíkala zpátky ke gatu, kde právě začínal boarding.

Tohle letadélko mně šťastně dovezlo do Paříže...

...spolu s mými těžce vysmlouvanými poklady.

Rybičky jsou v Šanghaji hit.

PS: Zpoždění zavazadel se může i oplatit, když investujete do cestovního pojištění. Podmínkou ale je, že dostane od aerolinek potvrzení o zpoždění a přesný čas doručení, což mi v Šanghaji samozřejmě nedali.

Sice si vzali ode mě všechny papíry, ale nenechali mi ani referenční číslo zavazadla, jen telefon, na který je možné se dovolat, pouze když konstantně půl hodiny vyzváníte pořád znovu a znovu. Bez referenčního čísla navíc nemáte vůbec ponětí, co se s vaším zavazadlem děje a nikdo vám ho na zákaznické lince nedohledá.

Moje rada zní, nevzdávat to, být neodbytný, a pak dostanete, na co máte nárok. Sice nezbohatnete, ale vylepší to rozpočet ;)

Skoro v Šanghaji (týden v Šanghaji: část první)

Po více než 10letém nevyrovnaném vztahu s jazykem čínským, jsem i já spočinula svou nožkou na půdě pevninské Číny. Mou vyvolenou se stala Šanghaj, kterou jsem mohla poznávat v krátkých chvílích volna mezi pečlivě připraveným programem školení.

Pohled z Shanghai World Financial Center aneb jeden z mála světlých bodů oficiálního programu školení.

Nejvyšší šanghajský mrakodrap mezi budovami ve Starém městě.

Recept na nezvykle prázdné ulice: přijďte večer, když začíná pršet.

Rozhodně tedy nemůžu říct, že bych už mohla v Šanghaji dělat průvodce, ale jako účastnice zájezdu školení jsem si mohla zažít, jaké to je bydlet hodinu od centra a 15 minut jízdy od nejbližšího metra navíc bez internetu, zato s chutí uniknout spárům koordinátora a jeho časového rozvrhu.

Jestli jsem si na začátku lámala hlavu nad tím, o čem se s ostatními budu bavit, tak to se změnilo v okamžiku, kdy moje zavazadlo nedorazilo do Šanghaje se mnou. A to jsem se před odletem balila tři hodiny a dělala si starosti, jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem si poprvé v životě nechala kufr zamotat do té ošklivého zelené fólie.

Abych umocnila rozměr své „tragédie“, usadil mě koordinátor hned po příjezdu  – zpocenou a nevábně vonící – do menzy ke stolu k ostatním účastníkům. První poučení z Číny: nemusíš mít nic na sebe, ale najíst dostaneš. Kromě mého zavazadla se u stolu naplno rozvířila debata o tom, kolik kdo platil za taxíka z letiště. Ceny se pohybovaly od 71 do 400 CNY. Já jsem zůstala ve středu se svými 200 CNY. Na zpáteční cestu už nám organizátoři raději zajistili odvoz zdarma.

Školení začalo informací, že „toto není dovolená“, a radou, že když jsme poprvé v Šanghaji, tak bychom neměli raději opouštět zdi campusu.

Nakonec se mi ale podařilo něco z města vidět. A to hlavně díky kolegovi z Maďarska, který na rozdíl ode mě měl PLÁN, mapu a průvodce Lonely Planet. Jedno odpoledne, kdy jsme neměli jednu z proslulých povinných večerních studentských debat, a nedej bože jsme měli i čas podívat se do města, jsem se nenápadně vetřela ke kolegovi slovy: „Prosím, prosím, můžu jít s tebou, já nevím, jak se mám dostat z campusu, je to daleko, všude samí Číňané, minule když jsem šla ven sama, tak na mě skoro spadly dveře a přejel mě skútr, prý si máme vzít taxíka a já se bojím sama, prosím, prosím.“

Rozhodnutí nemlčet a nesedět v koutě mi vyneslo procházku starým městem, kde jsem si zakoupila štětce (takže můj plán pro Šanghaj byl splněn), udělali jsme si fotky s budovami v čínském tradičním stylu (takže jsem měla důkaz, že jsem opravdu v Šanghaji byla) a to mi ke štěstí stačilo.

My jsme ale pokračovali dál směrem k roztomilým uličkám s obchůdky a restauracemi v části Tianzifang. Už se stmívalo a uličky tvořily trochu labyrint, takže doporučuji si na začátku vyfotit mapu nebo mít s sebou šikovného maďarského průvodce.

Toto není photoshop.

Tianzifang

V Tianzifangu se konečně při smlouvání zúročila moje přirozená nerozhodnost. Já většinou opravdu nevím, jestli chci něco koupit, probírám se zbožím, odcházím, mluvím čínsky. Kolega se navíc se mnou podělil informací, že polovina částky je víceméně adekvátní. Zaplatila jsem sice cca 60 % původní ceny, ale jak zhodnotil jeden prodavač: You happy, me happy. Koupila jsem si vějíř a zdobený pečetní kámen. I když prodavač mi nabízel, že by vyryl do kamene znaky za pět minut, já jsem hrdě prohlásila, že to umím a udělám si to sama. Což rozhodně nebude za 5 minut a možná ani letos :(

Po třech dnech stravy v čínském stylu od rána do večera, jsme si s kolegou večer rebelsky dopřáli hranolky z McDonalda. A i když zmoženi, vydali jsme se ještě podívat na večerní Bund, nábřežní promenádu (podle polské wikipedie se to čte „band“, protože se jedná o anglo-indický termín), ze které je možné obdivovat nejznámější pohled na Šanghaj. Pražský hrad nemá konkurenci, ale když chcete vidět mrakodrap, který vypadá jako startující raketa, jedete do Šanghaje.

Budoucnost.

Minulost.

Všichni jsou blázní jenom já jsem...

Zkoušeli jsme si dělat selfie i fotit se tradičně, ale škleby, které snese přítel nebo sestra, se před cizím člověkem nedělají snadno. Nakonec jsem se ale osmělila a po politicky korektních úsměvech jsem se odvážila i o svoji „leteckou pózu“. Já jsem za to kolegovi trpělivě dělala jednu fotku za druhou, než dosáhl požadované ostrosti obličeje. Mě takové věci netrápí. Dostávám se totiž do stavu a věku, kdy rozmazaný obličej fotce spíše pomůže, než ublíží.

Do campusu jsme se vrátili před večerkou ve 23:00, takže jsme byli my happy a koordinátor taky happy. Druhé poučení z Číny: rebelem být můžete, ale v pevně vytyčených mezích.

Polské pobřeží: Vafle, kam se podíváš a slunce, které nepálí

Máte rádi moře a vafle a přitom nemusíte 30stupňová vedra? Vyrazte k Baltu! Z Ostravy je to přímým vlakem co by kamenem házel 7,5 hodiny.

Navíc jet do Polska k moři je větší exotika, než na Bali, kde už ostatně byl každý druhý Čech. Čím méně sousedů potkáte, tím víc vás okouzlí polské pobřeží. Jako bonus si budete moct představit, jaké by to bylo, kdyby Česká republika nebo Slovensko mělo moře. Jak říkal Matúš, když si odmyslím Balt, tak tady za rohem klidně můžou být česko-slovenská pole.

Ten nejlepší výhled, prosím

My jsme si navíc dovolili menší luxus a ubytovali se v gdyňském Marriottu s výhledem na přístav a nejznámější polskou plachetnici „Dar Pomorza“. Z hotelového pokoje bych se na tu krásu dokázala dívat celý den a občas mě i mrzelo, že jsme ráno vyráželi na výlety. Hotelové snídaně za 400 Kč na osobu jsme si ale odepřeli.

Nejvíc v Polsku utratíte za toalety

Druhý den ráno jsme vyrazili do místní kavárny, doporučované na jednom blogu. Pečivo bylo dobré, káva už méně a na můj dotaz na toaletu mě poslali do sousedícího informačního centra na placený záchod (2 zł.=15 Kč), což mě docela naštvalo. Nabízet snídaňová menu a nemít toalety mi přijde trochu mimo (záchodovou) mísu. A to jsme netušili, že u pláže už budou toalety za 2,5 zł. Ocenila jsem ale, že byly na každém rohu,  ne jako např. v pražských parcích. A tak to bylo v Polsku pořád, něco nás nadmíru překvapilo a něčemu jsme se nestačili divit.

Byla jednou města tři

Pohybovali jsme se v rámci Trojměstí (Trójmiasto): Gdaňsk, Gdyně a Sopoty, se zajížďkou na středověký křižácký hrad v Malborku. Naší základnou byla Gdyně (Gdynia) - příjemné přístavní město, které vzniklo před 90 lety, když Polákům dohody po první světové válce odřízly přístup k moři a zůstala jim jen víska, kterou během deseti let přestavěli na moderní přístav.

Gdyně se jako výchozí bod pro objevování dalších míst skvěle osvědčila. Nebylo tam tolik turistů jako v Sopotech nebo Gdaňsku. Už za dvacet minut pěšky od hlavního nádraží se člověk ocitl u přístavu. A jak nemohlo uniknout mému turistiky milovnému příteli, z Gdyně se dá dojít pěšky na slavné molo v Sopotech.

Navíc se musel cítit jako doma, protože polské turistické stezky u moře mají toho s těmi slovenskými víc společného než by se na první pohled mohlo zdát. Ve slovenských Jánošíkových dierách vedly kolikrát potokem, v Polsku zase některé z nich končily v moři. Na pláži si ale stačilo sundat boty a pokračovalo se dál. Na Slovensku jsme v promočených botách pokračovali též.

Čerstvou rybu, prosím

Z pobytu u polského moře v dětství mi zůstala vzpomínka na vynikající smaženou rybu, kterou jsme si dopřávali snad každý večer. Moje očekávání nebyla vysoká. Moje očekávání byla nebetyčná, což znamenalo jediné: nevyhnutelné zklamání.

Samozřejmě situaci nepomáhá, že moje paměť nezpracovává názvy jídel nebo živočichů k jídlu. Mám pár vyzkoušených věcí, které jím a nové sice vyzkouším, ale nezapamatuji si je. Takže když nám w Gdyni Orłowo, na půli cesty mezi Gdyní a Sopoty nabídli čerstvou flądru nebo mraženého dorsze, tak i když polsky mluvím relativně dobře, mohli mi stejně dobře dát na výběr mezi cvrčky a šneky ve francouzštině.

Vzala jsem to, čemu jsem rozuměla: čerstvou rybu. Takže teď už vím, že flądra je platýz a má hodně kostí, dorsz je treska a tolik kostí nemá. Naštěstí hranolky, když už ne ryba, poskytly nezbytné minimum kalorií, abychom pokračovali na své trase dále.

V nouzi Starbucksem nepohrdneš

Procházka byla hezká, ale pomalu nám docházela šťáva z hranolek. Zachránit nás mohla už jen dobrá káva. Nakoukli jsme do pár podniků, které jsme míjeli cestou, ale neměli jsme z nich dobrý pocit. Po chvilce ale už nešlo o dobrý pocit, ale o život.

V tom se před námi zjevil Starbucks – noční můra všech alternativních kavárenských povalečů. Zmítaly námi protichůdné pocity: „Hurá Starbucks“ a „Ach ne, Starbucks, cožpak tady nejsou nějaké místní hipsterské kavárny?“. Nebyly. Vedle Starbucksu ale dělali čerstvé vafle (gofry), což hrálo ve prospěch rozhodnutí zůstat na místě a aspoň půl hodiny se nikam nepohnout. Pro jistotu jsme si ještě střihli kámen, nůžky, papír a už nebylo cesty zpět. Káva byla standardní, ale ty vafle… Ráda bych vám je ukázala, ale vrhli jsme se na ně a po pár chvílích už kromě mé pusy od šlehačky nebylo co fotit. A to vše s výhledem na moře a sopotské molo. Prostě pohádka.

Soutěž o nejdražší toalety vyhrává…

Sopotské molo má hned dvě nej: nejdelší dřevěné molo nad Baltem a nejdražší toalety v Polsku 3 zł. To, že zaplatíte vstupné na molo 7,5 zł., totiž rozhodně neznamená, že toalety budou v ceně.

Co jsme ale dostali zadarmo, byla nádherná duha přímo nad molem. Po celém dnu stráveném u moře, když jsem večer v posteli zavřela oči, skvělo se za mými víčky třpytící se moře. Po nočních můrách, co jsem měla v Česku, to byla příjemná změna.

PS: Ze Sopotů jsme zpět do Gdyně pěšky nešli. Vlak byl ale taky zážitek. Chtěli jsme koupit lístek. Na nádraží byla tři okénka. U jednoho z nich byla neskutečně dlouhá řada, u druhého si stěžovala jedna postarší dáma a u třetího se paní pokladní v meditativním rozpoložení oddávala bohulibé administrativní činnosti a všechno kolem sebe ignorovala. 

I když jsme tušili, že bude třeba jít do té dlouhé řady, chtěli jsme to zkusit s tou kratší. Vedle předpokladu nás paní poslala do té nejdelší řady, kde prodávají lístky na lokální vlaky SKM (Szybka kolej miejska), ale na řadu jsme se nedostali, páč začala přestávka. 

Naštěstí jsme našli automaty na jízdenky. Naneštěstí jsme byli tak unaveni, že jsme si koupili lístky do Gdaňska místo do Gdyně. Naštěstí jsme si to uvědomili včas a koupili ty správné. Lístky do Gdaňska jsem stihla předat potřebným, i když jsem je nezpeněžila, jak by si představoval můj ekonomicky založený přítel. Naštěstí jsme stihli vlak. Naneštěstí vlak ukazoval, že jede do Gdaňska. Naštěstí jel do Gdyně. Mě z toho málem trefilo. Naštěstí mě netrefilo.

PS2: Konec dobrý, všechno dobré. Ráno v informačním centru vzal Matúš FunGuida - průvodce v angličtině a našel v nich tip na super restauraci s pirohy, levným vínem, salátem a super čajem. Náležitě jsme si večeři užili a dokonce jsem to tentokrát i stihla zdokumentovat.

Za Casanovou raději bez přítele

Mí nejbližší se mnou sdílejí mnoho zájmů a koníčků, kromě jednoho: antiky. Proto mi bylo jasné, že na výstavu Okouzleni antikou na zámku Duchcov budu muset vyrazit sama.

Přiznávám bez uzardění, že mě nebaví řešit logistické záležitosti, jak se dostat z místa A do místa B. A k čemu má člověk přítele se smartphonem, že? Když cestujeme spolu, vzdávám se sice možnosti určit trasu, ale můžu v klidu vnímat cestu, a vybírat vhodné místo na posezení s kávou a zákuskem.

Bez přítele a bez smartphonu

Tentokrát jsem však jela sama. Musela jsem si všechno předem zjistit, naplánovat, hlídat čas, odjezdy, příjezdy, podle mapy dojít do centra Duchcova. Na druhou stranu jsem mohla ovlivnit, kam půjdu, v kolik, nemusela jsem se zabývat názory spolucestovatelů, jenom myšlenkami ve své mysli. Taky jsem mohla sedět v kavárně tak dlouho, jak jsem chtěla a sníst zákusků, kolik se do mě vleze.

Kupodivu šlo vše relativně dobře. Našla jsem správný autobus do Teplic. Hurá. V Teplicích jsem nasedla do správného vlaku. Hurá. Hurá. Dokonce jsem i došla pěšky z nádraží k zámku. A to už by si zasloužilo oslavné salvy na moji počest. I když se často chvástám se svojí nezávislostí a prohlašuji, že jsem nejraději sama se sebou, tak pravda je, že čas o samotě nejraději trávím na místech, které už do jisté míry znám. Potřebuji pevný bod, abych mohla zatáčet stále širší kruhy ve svém poznávacím rádiu.

Antika za půl hodiny

I když je název výstavy Okouzleni antikou, tak na zámku Duchcov předpokládají, že budete okouzleni cca 30 minut a šmitec. Při prohlížení vás totiž musí hlídat průvodce. Bohužel pro zámecký personál, výstava byla připravena tak zajímavě a profesionálně, že jsem si chtěla vše prohlédnout a pořádně přečíst každý popisek. Strávila jsem tam asi hodinu a vystřídali se u mě 3 hlídači průvodci. Jelikož jsou sochy zapůjčeny od Karlovy univerzity, je zakázáno dělat fotky, tak aspoň připojuji odkaz na album z vernisáže.

Moderní doba milovníkům minulosti nepřeje.

Kromě antiky v Duchcově nabízejí ještě tři další okruhy. Abych nelitovala a zároveň to nepřeháněla, dala jsem si ještě Casanovu. Antické sochy však ke mně promlouvaly víc než prostory milovníka-knihovníka. Chápu však, že se jedná o moje čistě osobní preference.

Před odjezdem jsem si prošla zámecký park a zamířila zpátky na vlak. Když cestujete sami, tak svět vnímáte jinak. Na druhou stranu i ten svět vnímá jinak vás. Asi jsem nevypadala jako místní, protože na nádraží jsem se setkala s pohledy s otevřenou pusou. A to jsem si vzala na sebe normální pruhované tričko místo mého oblíbeného s nápisem „You are the problem“. Kolikrát se cítím bezpečněji v anonymitě velkoměsta, než na vesnici/malém městě, kde všichni hned vědí, že tam nepatřím.

Na druhou stranu i já jsem si zaujatě prohlížela všechny ostatní. Ve vlaku jsem narazila na staršího pána, který se k průvodčímu choval velmi uctivě. Přes silné brýle si četl.  Přes to, že se musel podpírat holí, tak cestoval. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až zestárneme, když v tom jsme přijeli na zastávku a ten pán mi popřál hezký den, i když jsme se předtím ani nepozdravili. Také jsem mu popřála a vzpomněla si na větu, tuším z Terryho Pratchetta: Dávejte si pozor, když si někoho pečlivě prohlížíte, ten někdo si ve stejnou chvíli může pečlivě prohlížet vás. 

“He’d forgotten the ancient wisdom: take care, when you are closely observing, that you are not closely observed.”

― Terry Pratchett, Making Money

Z Ústí nad Labem jsem už schválně jela EuroCity, abych si vychutnala velmi pozdní oběd v restauračním vagóně. Když jsem konečně dostala svoje řízky, tak mi průvodčí ještě popřál dobrou chuť. Takové drobné radosti se mi když cestuji s někým, moc nestávají. 

Nebo, a to je pravděpodobnější, nemám při společných cestách všechny smysly v pozoru, a tolik své okolí nevnímám.

Tato zasněná socha vás přivítá na nádraží v Duchcově.

Duchcov je město soch, tyto původně stály v zámecké zahradě, než byly přemístěny kvůli plánované těžbě uhlí.

Z Jílového do Petrova: Zážitků zlatý důl

Jsi šťastný? Běž na výlet!

Jsi nešťastný? Běž na výlet!

Nechce se ti na výlet? Běž na výlet!

I když se mi většinou nikam nechce a o víkendu chci být jen doma a spát, tak když se překonám a jdu, vždycky si na výletě neuvěřitelně vyčistím hlavu. Po týdnu v kanceláři nic totiž nenastartuje den tak, jako pořádná procházka v přírodě spojená s nějakou pamětihodností.

Tentokrát jsme se vydali z Jílového u Prahy do Petrova u Prahy, cca 15 km. Výhledy do krajiny, studánky, zatopené zlaté doly, viadukt, Sázava a druhý břeh. K dokonalosti chyběla už jen sladká tečka, tu jsme si obstarali na hlavním nádraží ve Fantově kavárně ;)

Milujeme výlety a výlety milují nás. Už jen samotná cesta z Prahy do Jílového stála za to. Za okny vlaku se střídal jeden dechberoucí pohled za druhým a když jsme zpomalili na viaduktu, tak se nám při pohledu z té výšky zastavil dech úplně.

Z Jílového jsme šli po žluté do Žampachu. Dá se tam jít i nějakou kratší cestou, ale Matúš vybral žlutou, tak jsme šli po ní. Prý tam budou hezké výhledy. Ty tam sice opravdu byly (viz obrázek dole), ale stejně Matúše podezírám, že delší cestu vybral prostě proto, že chtěl na konci naměřit víc kilometrů.

Cestou jsme natrefili na pár studánek. U jedné jsme se potkali s párem, který čepoval vodu asi do deseti 5l kanystrů. Už jsme se loučili s možností zázračnou vodu ochutnat ještě v tomhle životě, když tu nám jeden kanystr nabídli k použití, protože jsme sami prázdnou láhev neměli.

Občerstveni jsme si vesele z kopce vykračovali, když tu náhle před námi: zlatý důl! Chvíli jsme sice s návštěvou Štoly sv. Josefa váhali, protože jsme v Praze museli stihnout rodinnou návštěvu, ale když nám pan průvodce nabídl, že místo hodinového výkladu ho zkrátí na 20 minut, nebylo už o čem mluvit.

Nasadili jsme si slušivou přilbu, pracovní plášť a hurá na to. Výklad průvodce s doktorátem nás strhnul. Obzvláště jsme se zasmáli, když nám vyprávěl, že jestli uslyšíme praskat trámy, tak mu to máme říct, protože začíná pracovat šachta a může nás zavalit. On ale špatně slyší, tak spoléhá na nás. Na to jsem já odvětila, že můj sluch taky nepatří k nejbystřejším. Tak jsme se s průvodcem společně zasmáli, a shodli se, že nás nic nezachrání. Matúš nás neslyšel.

Pak jsme sešli k impozantnímu viaduktu. To se prostě nedá vyfotit, takže aspoň nabídnu moji fotku à la letadlo.

V Žampachu jsme se občerstvili. Já jsem udělala chybu každého výletníka, který si chtěl dát „něco lehčího,“ tzn. žádné smažené něco s hranolky. Zatímco Matúš si vychutnával smažený květák, já jsem se přehrabovala v podivném salátě s ještě podivnějším kuřetem.

Z Žampachu jsme se potřebovali dostat se na druhý břeh. Nebyl tam ale přívoz. K nejbližšímu mostu bychom museli zacházet a na rodinný sraz v Praze bychom dorazili pozdě. Nezbývalo než oslovit vodáky, jestli by nás za menší obnos nepřevezli. To bylo asi poprvé, kdy jsem seděla v takové malé lodičce. Omlouvám se za neodborný termín, ale bohužel nevím, jak se to jmenuje a raději jsem nefotila, abych neztratila balanc a lodičku nepřevrátila.

Vodáci nakonec obnos nepřijali asi proto, že jim Matúš těsně u břehu předvedl, že (ne)dokáže chodit po vodě. Ale co, bylo teplo a Sázava určitě příjemně schladila.

Ještě jsme zahlédli viadukt z druhé strany a po červené došli do Petrova.

Tam nás čekalo překvapení v podobě dvoupatrového vlaku asi z 80. let. Představte si takové ty staré rychlíky, ale dvoupatrové. Bohužel bez klimatizace. Ale k čemu je člověku vzduch, když si chce ve vlaku zpátky z výletu jen zdřímnout, že?

No a pak kávička ve Fantově a vzhůru na rodinný sraz!

Jak jsem se přihlásila na víkendovou dílnu kaligrafie a rytí pečetí u japonského mistra

Kurz u mistra Tosen Usudy stál 3000 Kč. Zhruba tolik, co normálně dám za půlroční kurz kaligrafie u českého učitele. Takže zásadní otázka je nasnadě: stálo to za to?

Ano.

Komu stačí tato odpověď, může bez výčitek přestat číst a jít se věnovat jiné bohulibé činnosti. Kdo má zájem o zdůvodnění mé odpovědi, nechť čte dál a zpět se neohlíží. Prý když je něco dost drahé, tak ať už je to jakékoliv, člověk si vsugeruje, že to stojí za to.

 

Autor: Tosen Usuda, nádherná kaligrafie ztvárňující znaky pro mrak a dlouhý život.

Pro mě to ale byl jeden z nejlepších víkendů, které jsem kdy strávila na nějakém workshopu (a že různých workshopů bylo požehnaně, takže je s čím srovnávat). Na rovinu ale řeknu, co na kurzu chybělo. Kdo by čekal, že se mistr bude věnovat pečlivě každému tahu a trpělivě vysvětlovat každý záchvěv štětce, tak odešel s nepořízenou. 

Měli jsme se učit styl reišo, původní úřednický styl. I když pak mistr na žádost jednoho studentů ukazoval základní prvky, jeho styl byl natolik specifický, že nemělo cenu se ho snažit perfektně napodobovat. Nakonec i mistr sám ocenil naši invenci při ztvárnění znaků. Takže jsme si spíše vychutnávali volnost spojenou s rozčepýřeným štětcem, nekonečnými zásobami tuše a rýžového papíru.

Cákám, cákáš, cákáme

Šlo o to, jít do toho s vervou, energií, bez bázně a hany. Štětec vypadal jako moje vlasy po ránu, tuš cákala všemi směry, stohy rýžového papíru mizely v okamžiku. No řekněte, na jakém kurzu kaligrafie vám nabídnou takové prostředí?

Na běžném kurzu si spíš přečtete čerstvé zprávy z roku 2005, když budete trénovat tahy a kompozici na starých novinách. Na konci hodiny si pak ve stresu z vlastní nedokonalosti a vyčerpaní jednotlivými pokusy, dovolíte na ostro na rýžovém papíře napsat jeden jediný znak, který se pod tou tíhou zodpovědnosti zcela přirozeně nepodaří.

Ale na workshopu z mistrem to byla prostě zábava! Kaligrafii mám ráda a líbí se mi, když se však dílo nedaří (většinu času), tak při ní docela trpím. Na víkendové akci to ale bylo jiné. Jako pravidel milovná osoba jsem se té svobodě ze začátku vzpírala, nakonec jsem však podlehla a uvolnila se v nespoutaném cákání.

Pozor: celková svoboda byla jenom zdání, protože v jedné chvíli mistr prohlásí, že na pořadí tahů v tomto stylu nezáleží, aby mě vzápětí upozornil, že tento tah mám špatně. Nic není chyba, ale když ji uděláte, tak vás na to upozorní :D

Kámen úrazu

Druhý den, když už byla prověřena naše (ne)bezpečnost vůči sobě i okolí, tak nám byly do rukou svěřeny ostré nástroje. Dostali jsme dlátka, kameny a prostor na hraní. Pan učitel nám ukázal pár vychytávek: např. jak otisknout pečeti větší než je nádobka s červenou pečetní pastou. Trik spočívá v tom, že z pečetní pasty vytvarujete kopeček jako z filmu Setkání třetího druhu.

Také jsme se dozvěděli, jak pomocí zrcátka zkontrolovat, jestli je plocha, na kterou se chystáme vyrývat, rovná. Pečeť jsme položili na zrcátko a zkoušeli, jestli se kymácí nebo ne. Jak ale zkontrolovat, jestli je naše zrcátko v plastovém pouzdru Hello Kitty, made in China, koupené na vietnamské tržišti, rovné a bez kazu, jsme se bohužel nedozvěděli.

A pak jsme ryli a ryli. Ti, kteří vyrývali jen znak, to měli za chvilku, já jsem si ale vybrala opačný postup, a tak jsem se zabavila skoro celé odpoledne. Nebylo kam spěchat a alespoň byl čas na obdivování schopností ostatních účastníků. Jak už to bývá, když se někdo v Česku zajímá o kaligrafii nebo tušovou malbu, tak nakonec zjistí, že všechno je to jedna mafie, se kterou si můžete vyměnit spoustu zkušeností, informací a vychytávek.

Návrhy na pečeti pro znak noc (vlevo) a hvězda (vpravo).

A co na to mistr?

Třetí den jsme už měli „jen“ vytvořit naši nejlepší kaligrafii na výstavní tvrdý papír se zlatým podkladem. Bylo nám nabídnuto, že jestli se nebudeme na takové dílo cítit, mistr nám kaligrafii vytvoří sám. Načež sestra Mari, prokazatelně narozena v rámci hranic ČR jasně pronesla, že zpackat vlastní kaligrafii si dokáže i sama doma, takže samozřejmě chce dílo od mistra, a nakonec se toho chytli všichni. Organizátoři ale byli zklamáni, přece jenom účelem workshopu bylo, abychom něco sami vytvořili, ne abychom si levně pořídili mistrovo dílo.

Když jsem to říkala mému příteli ze Slovenska, přišel s geniálním nápadem: co kdybychom nakreslili jednu kaligrafii sami a jednu nám udělal mistr. Teď jenom zbývalo to „nenápadně“ naznačit na hodině a zajistit dostatečný počet těch hezkých zpevněných papírů. Povedlo se! Moje huba líná nebyla a každému obrázek mistra vyloudila :D Tímto bych také chtěla poděkovat bratranci, který mě naučil, že když něco opravdu chceš, tak máš na tom trvat tak dlouho, než to druhá strana vzdá a dá ti to. Možná tě pak nebudou mít všichni rádi, ale aspoň budeš mít, co potřebuješ. 

Hltali jsme každé mistrovo slovo, v tom nám pomáhala skvělá překladatelka Mari.

Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo nebo loď

A pak přišel na řadu vrchol večera, tedy dopoledne: mistr nám vytvořil kaligrafii na přání. No, a jelikož právě probíhaly oslavy konce války a nad naší učebnou právě proletěly gripeny, tak to bylo jasné. Já jsem si nechala napsat letadlo a sestra pak dovršila dopravní sérii se znakem pro loď. Při závěrečném hodnocení nám mistr řekl, že vede různé workshopy už řadu let, ale nikdo ho nikdy nepožádal o znaky pro letadlo nebo loď. Dokonce i zažertoval, že teď někdo přijde s tím, že chce znaky pro kolo. Možná příště! Mistr také vyzdvihl přednosti každé kaligrafie: u mě se mu líbilo umělecké zakončení při znaku pro mrak, které... chvilka napětí... připomínalo mrak ;) U sestry zase zdůraznil, jak se její znak pro vítr pomalu vytrácí jako... a teď je to opravdu napínavé... rozfoukaný vítr.

Kaligrafie pro vítr a pečeť pro noc.

Moc se mi líbil průběh celého kurzu. Člověk měl velmi příjemný pocit z toho, že se něco naučil, něco vytvořil a něco dokončil. No řekněte, kdy se vám v životě něco tak hezkého povede?

Letadlo a mrak.

Počasí jako v Istanbulu

teď můžu říkat, když se mě někdo zeptá, jaké je v polovině března počasí v Praze ;) 

Moje úlovky: turecký pamlsek (lokum), náramek a kaligrafické pero

Víkend v Istanbulu se nejeví v dnešní době jako nejlepší nápad - a možná právě proto, to ten nejlepší nápad je. Mně osobně velmi pomohl v rozhodnutí článek od častého cestovatele do Turecka. Jedna ze dvou mrzutostí, které nás tam potkala byla, že o víkendu v březnu tam bylo cca stejné počasí jako v té době v Praze, tzn. žádné slunce, ale mraky, déšť a poslední den podpořené čerstvým závany větru od průlivu Bospor. Co ale v Česku v březnu nemáme jsou chodníky lemované tulipány, protože v dubnu se v Istanbulu koná tulipánový festival. Březnové počasí má taky aspoň tu výhodu, že vás nebude mrzet, když strávíte celý den v muzeu.

A co se dá stihnout za cca dva dny, které jsme tam strávili?

První den

Z náměstí Taksim až ke Galatské věži

Odpoledne jsme se prošli po nejrušnější ulici, kterou jsme kdy v životě viděli (pozn. autorky: to jsem tehdy ještě nevěděla kolik lidí se vleze na Staroměstské náměstí o Velikonocích). Vypadalo to, jakoby se většina obyvatel 15miliónového města zvedla a šla korzovat právě tam. Dali jsme si kebab, nakoukli do hipsterské kavárny, kde jsem si pořídila náramek s hvězdou a půlměsícem, nechali se napálit od čističe bot alias čističe peněženek a podívali se na panorama města plné zářících mešit.

Přiznám se, že ve světle současných událostí, byl večerní pohled na mešity poměrně zneklidňující. Když si však člověk uvědomí, že i v našem skrz na skrz sekulárním prostředí tvoří panorama většiny měst a obcí kostely, a místo zvolání k modlitbě z minaretů se pravidelně ozývají z kostelních věží zvony, tak to přeci jen nabízí jinou perspektivu. Odsoudit se dá všechno hned, pochopit to trvá o něco déle, proto se moc lidí nenamáhá.

Top zážitek: posezení v kavárně / cukrárně při silném tureckém čaji a výběrem tureckých pamlsků. V sychravém počasí to byla záchrana a pomohlo mi to víc, než kdybych si dala kafe.

Druhá mrzutost: můj odvěký reflex zvedat všechno, co někomu upadne, byl podroben zkoušce. V Istanbulu mají totiž takový trik: čistič bot před vámi upustí kartáč, vy ho zvednete a podáte mu ho. Čistič pak trvá na tom, že se vám odvděčí a vyčistí vám boty, což nebude zadarmo. Můžu jen říct, že moje tenisky se nikdy tak neleskly.

Tip: Když už investujete do knižního průvodce Lonely Planet jako my, tak si nejdříve přečtěte kapitolu Poprvé v Istanbulu, kde popisují čističův trik. Jelikož mě více zajímají dějiny, tak jsem tuto kapitolu neprozřetelně vynechala.

Kočky v Istanbulu...

...jsou všude, jsou přítulné a je o ně dobře postaráno. Jestli jsem si všimla správně, i když se na ulici volně potulovaly, vždy měly nějakého svého panička. Kočky byly v parcích, na ulicích, v Hagii Sofii, na pultu v obchodu se suvenýry. Kočky nebyly jen na letišti, v metru a autobusech. V metru ale měli obrazovky, kde promítali vtipná videa se zvířátky.

Doprava: V Istanbulu mají svoji obdobu karty Pražana nazvanou nekreativně, ale zato konkrétně Istanbul Card.

Ta funguje jako elektronická peněženka, na kterou si nabijete kredit, který čerpáte při jednotlivých jízdách. Zajímavé bylo, že na jednu kartu může jezdit více osob. Trochu jsem se tomu podivovala a pána z informačního centra jsem se ptala pro jistotu třikrát, jestli tomu opravu tak je. Bylo. Hlavně proto, že se kartou pípá jenom při vstupu do dopravního prostředku. Výstup z dopravního prostředku je umožněn bez karty. Také se Istanbulskou kartou dá platit za veřejnou toaletu v blízkosti egyptského obelisku.

Druhý den jsme si dali povinnou jízdu po muzeích: Hagia Sofia, Cisterna baziliky, Archeologické muzeum. 

Vstupenky z Archeologického muzea, Cisterny baziliky a Hagii Sofii

Hagia Sofia byla úchvatná a co víc vám ukáže jak proměnlivý osud dokáže být než tento chrám, který ve své 1400leté historii musel vyměnit kabát rovnou třikrát: kostel - mešita - muzeum. A možná, že to je její poselství Boží moudrosti dnes: před zánikem vás zachrání jenom celková změna. Bez změny zahynete.

Cisterna baziliky nám vzala dech: jemně osvětlené antické sloupy mezi kterými plavaly ryby a k tomu hrála příjemná meditativní hudba. Moje srdce bažící po antických památkách se v té kráse přímo koupalo.

Ke konci dne jsme stáli před otázkou: Archeologické muzeum nebo palác Topkapi. Nakonec nám cestu ukázaly kočičky, směrem k paláci nebyla žádná, zato k muzeu jich běželo několik. Bylo rozhodnuto! Muzeum komplexně představuje dějiny Istanbulu a navíc vystavuje nádhernou sbírku antických soch.

Večer jsme strávili v Kafka Café, a pro ty co by tápali, není Kafka nějaké tajuplné turecké slovo, ale prostě náš starý známý pražský Franz Kafka. I když jsme tam šli primárně na italské těstoviny, dostali jsme úžasný výhled na Bospor z pátého patra. Těstoviny doporučit nemůžeme, výhled ale určitě.

Třetí den na bazaru nakoupíš

V pondělí ráno jsme se vydali podívat na Velký bazar s pevným rozhodnutím nic nekoupit. No možná jen nějaký turecký pamlsek (lokum) nebo nějakou maličkost.

Lokum sice na bazaru můžete koupit velmi levně, ale bohužel nízká cena odpovídá nízké kvalitě. Na letišti sice zaplatíte skoro 3krát tolik, ale kvalita je nesrovnatelná. Samozřejmě v Istanbulu mají i své specializované cukrárny, tam jsme ale lokum nekupovali, tak nemohu soudit.

Tip: Do Istanbulu jsme letěli s Turkish Airlines a mohu je jen doporučit, protože i na krátkou 2,5h trasu Praha-Istanbul vám naservírují plnohodnotné jídlo a když máte štěstí, tak vám předtím nabídnou i jeden turecký pamlsek.

Za dva dny rozhodně nejsem na Istanbul žádný expert, ale stejně jsem se neubránila představám, jak by Istanbul vypadal, kdyby zůstal v rukách Byzantského impéria. Kdo ví, možná by byl velkolepější, možná by se obrátil v prach. Stejně jako život, který má začátek, rozkvět a nevyhnutelný konec. Nebo se promění v něco jiného a cyklus začne znovu.

PS: Zajímavé dokumenty popisující pohnutý osud Istanbulu natočilo BBC po názvem Bysantium: A tale of three cities.