Z Jílového do Petrova: Zážitků zlatý důl

Jsi šťastný? Běž na výlet!

Jsi nešťastný? Běž na výlet!

Nechce se ti na výlet? Běž na výlet!

I když se mi většinou nikam nechce a o víkendu chci být jen doma a spát, tak když se překonám a jdu, vždycky si na výletě neuvěřitelně vyčistím hlavu. Po týdnu v kanceláři nic totiž nenastartuje den tak, jako pořádná procházka v přírodě spojená s nějakou pamětihodností.

Tentokrát jsme se vydali z Jílového u Prahy do Petrova u Prahy, cca 15 km. Výhledy do krajiny, studánky, zatopené zlaté doly, viadukt, Sázava a druhý břeh. K dokonalosti chyběla už jen sladká tečka, tu jsme si obstarali na hlavním nádraží ve Fantově kavárně ;)

Milujeme výlety a výlety milují nás. Už jen samotná cesta z Prahy do Jílového stála za to. Za okny vlaku se střídal jeden dechberoucí pohled za druhým a když jsme zpomalili na viaduktu, tak se nám při pohledu z té výšky zastavil dech úplně.

Z Jílového jsme šli po žluté do Žampachu. Dá se tam jít i nějakou kratší cestou, ale Matúš vybral žlutou, tak jsme šli po ní. Prý tam budou hezké výhledy. Ty tam sice opravdu byly (viz obrázek dole), ale stejně Matúše podezírám, že delší cestu vybral prostě proto, že chtěl na konci naměřit víc kilometrů.

Cestou jsme natrefili na pár studánek. U jedné jsme se potkali s párem, který čepoval vodu asi do deseti 5l kanystrů. Už jsme se loučili s možností zázračnou vodu ochutnat ještě v tomhle životě, když tu nám jeden kanystr nabídli k použití, protože jsme sami prázdnou láhev neměli.

Občerstveni jsme si vesele z kopce vykračovali, když tu náhle před námi: zlatý důl! Chvíli jsme sice s návštěvou Štoly sv. Josefa váhali, protože jsme v Praze museli stihnout rodinnou návštěvu, ale když nám pan průvodce nabídl, že místo hodinového výkladu ho zkrátí na 20 minut, nebylo už o čem mluvit.

Nasadili jsme si slušivou přilbu, pracovní plášť a hurá na to. Výklad průvodce s doktorátem nás strhnul. Obzvláště jsme se zasmáli, když nám vyprávěl, že jestli uslyšíme praskat trámy, tak mu to máme říct, protože začíná pracovat šachta a může nás zavalit. On ale špatně slyší, tak spoléhá na nás. Na to jsem já odvětila, že můj sluch taky nepatří k nejbystřejším. Tak jsme se s průvodcem společně zasmáli, a shodli se, že nás nic nezachrání. Matúš nás neslyšel.

Pak jsme sešli k impozantnímu viaduktu. To se prostě nedá vyfotit, takže aspoň nabídnu moji fotku à la letadlo.

V Žampachu jsme se občerstvili. Já jsem udělala chybu každého výletníka, který si chtěl dát „něco lehčího,“ tzn. žádné smažené něco s hranolky. Zatímco Matúš si vychutnával smažený květák, já jsem se přehrabovala v podivném salátě s ještě podivnějším kuřetem.

Z Žampachu jsme se potřebovali dostat se na druhý břeh. Nebyl tam ale přívoz. K nejbližšímu mostu bychom museli zacházet a na rodinný sraz v Praze bychom dorazili pozdě. Nezbývalo než oslovit vodáky, jestli by nás za menší obnos nepřevezli. To bylo asi poprvé, kdy jsem seděla v takové malé lodičce. Omlouvám se za neodborný termín, ale bohužel nevím, jak se to jmenuje a raději jsem nefotila, abych neztratila balanc a lodičku nepřevrátila.

Vodáci nakonec obnos nepřijali asi proto, že jim Matúš těsně u břehu předvedl, že (ne)dokáže chodit po vodě. Ale co, bylo teplo a Sázava určitě příjemně schladila.

Ještě jsme zahlédli viadukt z druhé strany a po červené došli do Petrova.

Tam nás čekalo překvapení v podobě dvoupatrového vlaku asi z 80. let. Představte si takové ty staré rychlíky, ale dvoupatrové. Bohužel bez klimatizace. Ale k čemu je člověku vzduch, když si chce ve vlaku zpátky z výletu jen zdřímnout, že?

No a pak kávička ve Fantově a vzhůru na rodinný sraz!