Polské pobřeží: Vafle, kam se podíváš a slunce, které nepálí

Máte rádi moře a vafle a přitom nemusíte 30stupňová vedra? Vyrazte k Baltu! Z Ostravy je to přímým vlakem co by kamenem házel 7,5 hodiny.

Navíc jet do Polska k moři je větší exotika, než na Bali, kde už ostatně byl každý druhý Čech. Čím méně sousedů potkáte, tím víc vás okouzlí polské pobřeží. Jako bonus si budete moct představit, jaké by to bylo, kdyby Česká republika nebo Slovensko mělo moře. Jak říkal Matúš, když si odmyslím Balt, tak tady za rohem klidně můžou být česko-slovenská pole.

Ten nejlepší výhled, prosím

My jsme si navíc dovolili menší luxus a ubytovali se v gdyňském Marriottu s výhledem na přístav a nejznámější polskou plachetnici „Dar Pomorza“. Z hotelového pokoje bych se na tu krásu dokázala dívat celý den a občas mě i mrzelo, že jsme ráno vyráželi na výlety. Hotelové snídaně za 400 Kč na osobu jsme si ale odepřeli.

Nejvíc v Polsku utratíte za toalety

Druhý den ráno jsme vyrazili do místní kavárny, doporučované na jednom blogu. Pečivo bylo dobré, káva už méně a na můj dotaz na toaletu mě poslali do sousedícího informačního centra na placený záchod (2 zł.=15 Kč), což mě docela naštvalo. Nabízet snídaňová menu a nemít toalety mi přijde trochu mimo (záchodovou) mísu. A to jsme netušili, že u pláže už budou toalety za 2,5 zł. Ocenila jsem ale, že byly na každém rohu,  ne jako např. v pražských parcích. A tak to bylo v Polsku pořád, něco nás nadmíru překvapilo a něčemu jsme se nestačili divit.

Byla jednou města tři

Pohybovali jsme se v rámci Trojměstí (Trójmiasto): Gdaňsk, Gdyně a Sopoty, se zajížďkou na středověký křižácký hrad v Malborku. Naší základnou byla Gdyně (Gdynia) - příjemné přístavní město, které vzniklo před 90 lety, když Polákům dohody po první světové válce odřízly přístup k moři a zůstala jim jen víska, kterou během deseti let přestavěli na moderní přístav.

Gdyně se jako výchozí bod pro objevování dalších míst skvěle osvědčila. Nebylo tam tolik turistů jako v Sopotech nebo Gdaňsku. Už za dvacet minut pěšky od hlavního nádraží se člověk ocitl u přístavu. A jak nemohlo uniknout mému turistiky milovnému příteli, z Gdyně se dá dojít pěšky na slavné molo v Sopotech.

Navíc se musel cítit jako doma, protože polské turistické stezky u moře mají toho s těmi slovenskými víc společného než by se na první pohled mohlo zdát. Ve slovenských Jánošíkových dierách vedly kolikrát potokem, v Polsku zase některé z nich končily v moři. Na pláži si ale stačilo sundat boty a pokračovalo se dál. Na Slovensku jsme v promočených botách pokračovali též.

Čerstvou rybu, prosím

Z pobytu u polského moře v dětství mi zůstala vzpomínka na vynikající smaženou rybu, kterou jsme si dopřávali snad každý večer. Moje očekávání nebyla vysoká. Moje očekávání byla nebetyčná, což znamenalo jediné: nevyhnutelné zklamání.

Samozřejmě situaci nepomáhá, že moje paměť nezpracovává názvy jídel nebo živočichů k jídlu. Mám pár vyzkoušených věcí, které jím a nové sice vyzkouším, ale nezapamatuji si je. Takže když nám w Gdyni Orłowo, na půli cesty mezi Gdyní a Sopoty nabídli čerstvou flądru nebo mraženého dorsze, tak i když polsky mluvím relativně dobře, mohli mi stejně dobře dát na výběr mezi cvrčky a šneky ve francouzštině.

Vzala jsem to, čemu jsem rozuměla: čerstvou rybu. Takže teď už vím, že flądra je platýz a má hodně kostí, dorsz je treska a tolik kostí nemá. Naštěstí hranolky, když už ne ryba, poskytly nezbytné minimum kalorií, abychom pokračovali na své trase dále.

V nouzi Starbucksem nepohrdneš

Procházka byla hezká, ale pomalu nám docházela šťáva z hranolek. Zachránit nás mohla už jen dobrá káva. Nakoukli jsme do pár podniků, které jsme míjeli cestou, ale neměli jsme z nich dobrý pocit. Po chvilce ale už nešlo o dobrý pocit, ale o život.

V tom se před námi zjevil Starbucks – noční můra všech alternativních kavárenských povalečů. Zmítaly námi protichůdné pocity: „Hurá Starbucks“ a „Ach ne, Starbucks, cožpak tady nejsou nějaké místní hipsterské kavárny?“. Nebyly. Vedle Starbucksu ale dělali čerstvé vafle (gofry), což hrálo ve prospěch rozhodnutí zůstat na místě a aspoň půl hodiny se nikam nepohnout. Pro jistotu jsme si ještě střihli kámen, nůžky, papír a už nebylo cesty zpět. Káva byla standardní, ale ty vafle… Ráda bych vám je ukázala, ale vrhli jsme se na ně a po pár chvílích už kromě mé pusy od šlehačky nebylo co fotit. A to vše s výhledem na moře a sopotské molo. Prostě pohádka.

Soutěž o nejdražší toalety vyhrává…

Sopotské molo má hned dvě nej: nejdelší dřevěné molo nad Baltem a nejdražší toalety v Polsku 3 zł. To, že zaplatíte vstupné na molo 7,5 zł., totiž rozhodně neznamená, že toalety budou v ceně.

Co jsme ale dostali zadarmo, byla nádherná duha přímo nad molem. Po celém dnu stráveném u moře, když jsem večer v posteli zavřela oči, skvělo se za mými víčky třpytící se moře. Po nočních můrách, co jsem měla v Česku, to byla příjemná změna.

PS: Ze Sopotů jsme zpět do Gdyně pěšky nešli. Vlak byl ale taky zážitek. Chtěli jsme koupit lístek. Na nádraží byla tři okénka. U jednoho z nich byla neskutečně dlouhá řada, u druhého si stěžovala jedna postarší dáma a u třetího se paní pokladní v meditativním rozpoložení oddávala bohulibé administrativní činnosti a všechno kolem sebe ignorovala. 

I když jsme tušili, že bude třeba jít do té dlouhé řady, chtěli jsme to zkusit s tou kratší. Vedle předpokladu nás paní poslala do té nejdelší řady, kde prodávají lístky na lokální vlaky SKM (Szybka kolej miejska), ale na řadu jsme se nedostali, páč začala přestávka. 

Naštěstí jsme našli automaty na jízdenky. Naneštěstí jsme byli tak unaveni, že jsme si koupili lístky do Gdaňska místo do Gdyně. Naštěstí jsme si to uvědomili včas a koupili ty správné. Lístky do Gdaňska jsem stihla předat potřebným, i když jsem je nezpeněžila, jak by si představoval můj ekonomicky založený přítel. Naštěstí jsme stihli vlak. Naneštěstí vlak ukazoval, že jede do Gdaňska. Naštěstí jel do Gdyně. Mě z toho málem trefilo. Naštěstí mě netrefilo.

PS2: Konec dobrý, všechno dobré. Ráno v informačním centru vzal Matúš FunGuida - průvodce v angličtině a našel v nich tip na super restauraci s pirohy, levným vínem, salátem a super čajem. Náležitě jsme si večeři užili a dokonce jsem to tentokrát i stihla zdokumentovat.

Za Casanovou raději bez přítele

Mí nejbližší se mnou sdílejí mnoho zájmů a koníčků, kromě jednoho: antiky. Proto mi bylo jasné, že na výstavu Okouzleni antikou na zámku Duchcov budu muset vyrazit sama.

Přiznávám bez uzardění, že mě nebaví řešit logistické záležitosti, jak se dostat z místa A do místa B. A k čemu má člověk přítele se smartphonem, že? Když cestujeme spolu, vzdávám se sice možnosti určit trasu, ale můžu v klidu vnímat cestu, a vybírat vhodné místo na posezení s kávou a zákuskem.

Bez přítele a bez smartphonu

Tentokrát jsem však jela sama. Musela jsem si všechno předem zjistit, naplánovat, hlídat čas, odjezdy, příjezdy, podle mapy dojít do centra Duchcova. Na druhou stranu jsem mohla ovlivnit, kam půjdu, v kolik, nemusela jsem se zabývat názory spolucestovatelů, jenom myšlenkami ve své mysli. Taky jsem mohla sedět v kavárně tak dlouho, jak jsem chtěla a sníst zákusků, kolik se do mě vleze.

Kupodivu šlo vše relativně dobře. Našla jsem správný autobus do Teplic. Hurá. V Teplicích jsem nasedla do správného vlaku. Hurá. Hurá. Dokonce jsem i došla pěšky z nádraží k zámku. A to už by si zasloužilo oslavné salvy na moji počest. I když se často chvástám se svojí nezávislostí a prohlašuji, že jsem nejraději sama se sebou, tak pravda je, že čas o samotě nejraději trávím na místech, které už do jisté míry znám. Potřebuji pevný bod, abych mohla zatáčet stále širší kruhy ve svém poznávacím rádiu.

Antika za půl hodiny

I když je název výstavy Okouzleni antikou, tak na zámku Duchcov předpokládají, že budete okouzleni cca 30 minut a šmitec. Při prohlížení vás totiž musí hlídat průvodce. Bohužel pro zámecký personál, výstava byla připravena tak zajímavě a profesionálně, že jsem si chtěla vše prohlédnout a pořádně přečíst každý popisek. Strávila jsem tam asi hodinu a vystřídali se u mě 3 hlídači průvodci. Jelikož jsou sochy zapůjčeny od Karlovy univerzity, je zakázáno dělat fotky, tak aspoň připojuji odkaz na album z vernisáže.

Moderní doba milovníkům minulosti nepřeje.

Kromě antiky v Duchcově nabízejí ještě tři další okruhy. Abych nelitovala a zároveň to nepřeháněla, dala jsem si ještě Casanovu. Antické sochy však ke mně promlouvaly víc než prostory milovníka-knihovníka. Chápu však, že se jedná o moje čistě osobní preference.

Před odjezdem jsem si prošla zámecký park a zamířila zpátky na vlak. Když cestujete sami, tak svět vnímáte jinak. Na druhou stranu i ten svět vnímá jinak vás. Asi jsem nevypadala jako místní, protože na nádraží jsem se setkala s pohledy s otevřenou pusou. A to jsem si vzala na sebe normální pruhované tričko místo mého oblíbeného s nápisem „You are the problem“. Kolikrát se cítím bezpečněji v anonymitě velkoměsta, než na vesnici/malém městě, kde všichni hned vědí, že tam nepatřím.

Na druhou stranu i já jsem si zaujatě prohlížela všechny ostatní. Ve vlaku jsem narazila na staršího pána, který se k průvodčímu choval velmi uctivě. Přes silné brýle si četl.  Přes to, že se musel podpírat holí, tak cestoval. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až zestárneme, když v tom jsme přijeli na zastávku a ten pán mi popřál hezký den, i když jsme se předtím ani nepozdravili. Také jsem mu popřála a vzpomněla si na větu, tuším z Terryho Pratchetta: Dávejte si pozor, když si někoho pečlivě prohlížíte, ten někdo si ve stejnou chvíli může pečlivě prohlížet vás. 

“He’d forgotten the ancient wisdom: take care, when you are closely observing, that you are not closely observed.”

― Terry Pratchett, Making Money

Z Ústí nad Labem jsem už schválně jela EuroCity, abych si vychutnala velmi pozdní oběd v restauračním vagóně. Když jsem konečně dostala svoje řízky, tak mi průvodčí ještě popřál dobrou chuť. Takové drobné radosti se mi když cestuji s někým, moc nestávají. 

Nebo, a to je pravděpodobnější, nemám při společných cestách všechny smysly v pozoru, a tolik své okolí nevnímám.

Tato zasněná socha vás přivítá na nádraží v Duchcově.

Duchcov je město soch, tyto původně stály v zámecké zahradě, než byly přemístěny kvůli plánované těžbě uhlí.

Z Jílového do Petrova: Zážitků zlatý důl

Jsi šťastný? Běž na výlet!

Jsi nešťastný? Běž na výlet!

Nechce se ti na výlet? Běž na výlet!

I když se mi většinou nikam nechce a o víkendu chci být jen doma a spát, tak když se překonám a jdu, vždycky si na výletě neuvěřitelně vyčistím hlavu. Po týdnu v kanceláři nic totiž nenastartuje den tak, jako pořádná procházka v přírodě spojená s nějakou pamětihodností.

Tentokrát jsme se vydali z Jílového u Prahy do Petrova u Prahy, cca 15 km. Výhledy do krajiny, studánky, zatopené zlaté doly, viadukt, Sázava a druhý břeh. K dokonalosti chyběla už jen sladká tečka, tu jsme si obstarali na hlavním nádraží ve Fantově kavárně ;)

Milujeme výlety a výlety milují nás. Už jen samotná cesta z Prahy do Jílového stála za to. Za okny vlaku se střídal jeden dechberoucí pohled za druhým a když jsme zpomalili na viaduktu, tak se nám při pohledu z té výšky zastavil dech úplně.

Z Jílového jsme šli po žluté do Žampachu. Dá se tam jít i nějakou kratší cestou, ale Matúš vybral žlutou, tak jsme šli po ní. Prý tam budou hezké výhledy. Ty tam sice opravdu byly (viz obrázek dole), ale stejně Matúše podezírám, že delší cestu vybral prostě proto, že chtěl na konci naměřit víc kilometrů.

Cestou jsme natrefili na pár studánek. U jedné jsme se potkali s párem, který čepoval vodu asi do deseti 5l kanystrů. Už jsme se loučili s možností zázračnou vodu ochutnat ještě v tomhle životě, když tu nám jeden kanystr nabídli k použití, protože jsme sami prázdnou láhev neměli.

Občerstveni jsme si vesele z kopce vykračovali, když tu náhle před námi: zlatý důl! Chvíli jsme sice s návštěvou Štoly sv. Josefa váhali, protože jsme v Praze museli stihnout rodinnou návštěvu, ale když nám pan průvodce nabídl, že místo hodinového výkladu ho zkrátí na 20 minut, nebylo už o čem mluvit.

Nasadili jsme si slušivou přilbu, pracovní plášť a hurá na to. Výklad průvodce s doktorátem nás strhnul. Obzvláště jsme se zasmáli, když nám vyprávěl, že jestli uslyšíme praskat trámy, tak mu to máme říct, protože začíná pracovat šachta a může nás zavalit. On ale špatně slyší, tak spoléhá na nás. Na to jsem já odvětila, že můj sluch taky nepatří k nejbystřejším. Tak jsme se s průvodcem společně zasmáli, a shodli se, že nás nic nezachrání. Matúš nás neslyšel.

Pak jsme sešli k impozantnímu viaduktu. To se prostě nedá vyfotit, takže aspoň nabídnu moji fotku à la letadlo.

V Žampachu jsme se občerstvili. Já jsem udělala chybu každého výletníka, který si chtěl dát „něco lehčího,“ tzn. žádné smažené něco s hranolky. Zatímco Matúš si vychutnával smažený květák, já jsem se přehrabovala v podivném salátě s ještě podivnějším kuřetem.

Z Žampachu jsme se potřebovali dostat se na druhý břeh. Nebyl tam ale přívoz. K nejbližšímu mostu bychom museli zacházet a na rodinný sraz v Praze bychom dorazili pozdě. Nezbývalo než oslovit vodáky, jestli by nás za menší obnos nepřevezli. To bylo asi poprvé, kdy jsem seděla v takové malé lodičce. Omlouvám se za neodborný termín, ale bohužel nevím, jak se to jmenuje a raději jsem nefotila, abych neztratila balanc a lodičku nepřevrátila.

Vodáci nakonec obnos nepřijali asi proto, že jim Matúš těsně u břehu předvedl, že (ne)dokáže chodit po vodě. Ale co, bylo teplo a Sázava určitě příjemně schladila.

Ještě jsme zahlédli viadukt z druhé strany a po červené došli do Petrova.

Tam nás čekalo překvapení v podobě dvoupatrového vlaku asi z 80. let. Představte si takové ty staré rychlíky, ale dvoupatrové. Bohužel bez klimatizace. Ale k čemu je člověku vzduch, když si chce ve vlaku zpátky z výletu jen zdřímnout, že?

No a pak kávička ve Fantově a vzhůru na rodinný sraz!

Jak jsem se přihlásila na víkendovou dílnu kaligrafie a rytí pečetí u japonského mistra

Kurz u mistra Tosen Usudy stál 3000 Kč. Zhruba tolik, co normálně dám za půlroční kurz kaligrafie u českého učitele. Takže zásadní otázka je nasnadě: stálo to za to?

Ano.

Komu stačí tato odpověď, může bez výčitek přestat číst a jít se věnovat jiné bohulibé činnosti. Kdo má zájem o zdůvodnění mé odpovědi, nechť čte dál a zpět se neohlíží. Prý když je něco dost drahé, tak ať už je to jakékoliv, člověk si vsugeruje, že to stojí za to.

 

Autor: Tosen Usuda, nádherná kaligrafie ztvárňující znaky pro mrak a dlouhý život.

Pro mě to ale byl jeden z nejlepších víkendů, které jsem kdy strávila na nějakém workshopu (a že různých workshopů bylo požehnaně, takže je s čím srovnávat). Na rovinu ale řeknu, co na kurzu chybělo. Kdo by čekal, že se mistr bude věnovat pečlivě každému tahu a trpělivě vysvětlovat každý záchvěv štětce, tak odešel s nepořízenou. 

Měli jsme se učit styl reišo, původní úřednický styl. I když pak mistr na žádost jednoho studentů ukazoval základní prvky, jeho styl byl natolik specifický, že nemělo cenu se ho snažit perfektně napodobovat. Nakonec i mistr sám ocenil naši invenci při ztvárnění znaků. Takže jsme si spíše vychutnávali volnost spojenou s rozčepýřeným štětcem, nekonečnými zásobami tuše a rýžového papíru.

Cákám, cákáš, cákáme

Šlo o to, jít do toho s vervou, energií, bez bázně a hany. Štětec vypadal jako moje vlasy po ránu, tuš cákala všemi směry, stohy rýžového papíru mizely v okamžiku. No řekněte, na jakém kurzu kaligrafie vám nabídnou takové prostředí?

Na běžném kurzu si spíš přečtete čerstvé zprávy z roku 2005, když budete trénovat tahy a kompozici na starých novinách. Na konci hodiny si pak ve stresu z vlastní nedokonalosti a vyčerpaní jednotlivými pokusy, dovolíte na ostro na rýžovém papíře napsat jeden jediný znak, který se pod tou tíhou zodpovědnosti zcela přirozeně nepodaří.

Ale na workshopu z mistrem to byla prostě zábava! Kaligrafii mám ráda a líbí se mi, když se však dílo nedaří (většinu času), tak při ní docela trpím. Na víkendové akci to ale bylo jiné. Jako pravidel milovná osoba jsem se té svobodě ze začátku vzpírala, nakonec jsem však podlehla a uvolnila se v nespoutaném cákání.

Pozor: celková svoboda byla jenom zdání, protože v jedné chvíli mistr prohlásí, že na pořadí tahů v tomto stylu nezáleží, aby mě vzápětí upozornil, že tento tah mám špatně. Nic není chyba, ale když ji uděláte, tak vás na to upozorní :D

Kámen úrazu

Druhý den, když už byla prověřena naše (ne)bezpečnost vůči sobě i okolí, tak nám byly do rukou svěřeny ostré nástroje. Dostali jsme dlátka, kameny a prostor na hraní. Pan učitel nám ukázal pár vychytávek: např. jak otisknout pečeti větší než je nádobka s červenou pečetní pastou. Trik spočívá v tom, že z pečetní pasty vytvarujete kopeček jako z filmu Setkání třetího druhu.

Také jsme se dozvěděli, jak pomocí zrcátka zkontrolovat, jestli je plocha, na kterou se chystáme vyrývat, rovná. Pečeť jsme položili na zrcátko a zkoušeli, jestli se kymácí nebo ne. Jak ale zkontrolovat, jestli je naše zrcátko v plastovém pouzdru Hello Kitty, made in China, koupené na vietnamské tržišti, rovné a bez kazu, jsme se bohužel nedozvěděli.

A pak jsme ryli a ryli. Ti, kteří vyrývali jen znak, to měli za chvilku, já jsem si ale vybrala opačný postup, a tak jsem se zabavila skoro celé odpoledne. Nebylo kam spěchat a alespoň byl čas na obdivování schopností ostatních účastníků. Jak už to bývá, když se někdo v Česku zajímá o kaligrafii nebo tušovou malbu, tak nakonec zjistí, že všechno je to jedna mafie, se kterou si můžete vyměnit spoustu zkušeností, informací a vychytávek.

Návrhy na pečeti pro znak noc (vlevo) a hvězda (vpravo).

A co na to mistr?

Třetí den jsme už měli „jen“ vytvořit naši nejlepší kaligrafii na výstavní tvrdý papír se zlatým podkladem. Bylo nám nabídnuto, že jestli se nebudeme na takové dílo cítit, mistr nám kaligrafii vytvoří sám. Načež sestra Mari, prokazatelně narozena v rámci hranic ČR jasně pronesla, že zpackat vlastní kaligrafii si dokáže i sama doma, takže samozřejmě chce dílo od mistra, a nakonec se toho chytli všichni. Organizátoři ale byli zklamáni, přece jenom účelem workshopu bylo, abychom něco sami vytvořili, ne abychom si levně pořídili mistrovo dílo.

Když jsem to říkala mému příteli ze Slovenska, přišel s geniálním nápadem: co kdybychom nakreslili jednu kaligrafii sami a jednu nám udělal mistr. Teď jenom zbývalo to „nenápadně“ naznačit na hodině a zajistit dostatečný počet těch hezkých zpevněných papírů. Povedlo se! Moje huba líná nebyla a každému obrázek mistra vyloudila :D Tímto bych také chtěla poděkovat bratranci, který mě naučil, že když něco opravdu chceš, tak máš na tom trvat tak dlouho, než to druhá strana vzdá a dá ti to. Možná tě pak nebudou mít všichni rádi, ale aspoň budeš mít, co potřebuješ. 

Hltali jsme každé mistrovo slovo, v tom nám pomáhala skvělá překladatelka Mari.

Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo nebo loď

A pak přišel na řadu vrchol večera, tedy dopoledne: mistr nám vytvořil kaligrafii na přání. No, a jelikož právě probíhaly oslavy konce války a nad naší učebnou právě proletěly gripeny, tak to bylo jasné. Já jsem si nechala napsat letadlo a sestra pak dovršila dopravní sérii se znakem pro loď. Při závěrečném hodnocení nám mistr řekl, že vede různé workshopy už řadu let, ale nikdo ho nikdy nepožádal o znaky pro letadlo nebo loď. Dokonce i zažertoval, že teď někdo přijde s tím, že chce znaky pro kolo. Možná příště! Mistr také vyzdvihl přednosti každé kaligrafie: u mě se mu líbilo umělecké zakončení při znaku pro mrak, které... chvilka napětí... připomínalo mrak ;) U sestry zase zdůraznil, jak se její znak pro vítr pomalu vytrácí jako... a teď je to opravdu napínavé... rozfoukaný vítr.

Kaligrafie pro vítr a pečeť pro noc.

Moc se mi líbil průběh celého kurzu. Člověk měl velmi příjemný pocit z toho, že se něco naučil, něco vytvořil a něco dokončil. No řekněte, kdy se vám v životě něco tak hezkého povede?

Letadlo a mrak.

Počasí jako v Istanbulu

teď můžu říkat, když se mě někdo zeptá, jaké je v polovině března počasí v Praze ;) 

Moje úlovky: turecký pamlsek (lokum), náramek a kaligrafické pero

Víkend v Istanbulu se nejeví v dnešní době jako nejlepší nápad - a možná právě proto, to ten nejlepší nápad je. Mně osobně velmi pomohl v rozhodnutí článek od častého cestovatele do Turecka. Jedna ze dvou mrzutostí, které nás tam potkala byla, že o víkendu v březnu tam bylo cca stejné počasí jako v té době v Praze, tzn. žádné slunce, ale mraky, déšť a poslední den podpořené čerstvým závany větru od průlivu Bospor. Co ale v Česku v březnu nemáme jsou chodníky lemované tulipány, protože v dubnu se v Istanbulu koná tulipánový festival. Březnové počasí má taky aspoň tu výhodu, že vás nebude mrzet, když strávíte celý den v muzeu.

A co se dá stihnout za cca dva dny, které jsme tam strávili?

První den

Z náměstí Taksim až ke Galatské věži

Odpoledne jsme se prošli po nejrušnější ulici, kterou jsme kdy v životě viděli (pozn. autorky: to jsem tehdy ještě nevěděla kolik lidí se vleze na Staroměstské náměstí o Velikonocích). Vypadalo to, jakoby se většina obyvatel 15miliónového města zvedla a šla korzovat právě tam. Dali jsme si kebab, nakoukli do hipsterské kavárny, kde jsem si pořídila náramek s hvězdou a půlměsícem, nechali se napálit od čističe bot alias čističe peněženek a podívali se na panorama města plné zářících mešit.

Přiznám se, že ve světle současných událostí, byl večerní pohled na mešity poměrně zneklidňující. Když si však člověk uvědomí, že i v našem skrz na skrz sekulárním prostředí tvoří panorama většiny měst a obcí kostely, a místo zvolání k modlitbě z minaretů se pravidelně ozývají z kostelních věží zvony, tak to přeci jen nabízí jinou perspektivu. Odsoudit se dá všechno hned, pochopit to trvá o něco déle, proto se moc lidí nenamáhá.

Top zážitek: posezení v kavárně / cukrárně při silném tureckém čaji a výběrem tureckých pamlsků. V sychravém počasí to byla záchrana a pomohlo mi to víc, než kdybych si dala kafe.

Druhá mrzutost: můj odvěký reflex zvedat všechno, co někomu upadne, byl podroben zkoušce. V Istanbulu mají totiž takový trik: čistič bot před vámi upustí kartáč, vy ho zvednete a podáte mu ho. Čistič pak trvá na tom, že se vám odvděčí a vyčistí vám boty, což nebude zadarmo. Můžu jen říct, že moje tenisky se nikdy tak neleskly.

Tip: Když už investujete do knižního průvodce Lonely Planet jako my, tak si nejdříve přečtěte kapitolu Poprvé v Istanbulu, kde popisují čističův trik. Jelikož mě více zajímají dějiny, tak jsem tuto kapitolu neprozřetelně vynechala.

Kočky v Istanbulu...

...jsou všude, jsou přítulné a je o ně dobře postaráno. Jestli jsem si všimla správně, i když se na ulici volně potulovaly, vždy měly nějakého svého panička. Kočky byly v parcích, na ulicích, v Hagii Sofii, na pultu v obchodu se suvenýry. Kočky nebyly jen na letišti, v metru a autobusech. V metru ale měli obrazovky, kde promítali vtipná videa se zvířátky.

Doprava: V Istanbulu mají svoji obdobu karty Pražana nazvanou nekreativně, ale zato konkrétně Istanbul Card.

Ta funguje jako elektronická peněženka, na kterou si nabijete kredit, který čerpáte při jednotlivých jízdách. Zajímavé bylo, že na jednu kartu může jezdit více osob. Trochu jsem se tomu podivovala a pána z informačního centra jsem se ptala pro jistotu třikrát, jestli tomu opravu tak je. Bylo. Hlavně proto, že se kartou pípá jenom při vstupu do dopravního prostředku. Výstup z dopravního prostředku je umožněn bez karty. Také se Istanbulskou kartou dá platit za veřejnou toaletu v blízkosti egyptského obelisku.

Druhý den jsme si dali povinnou jízdu po muzeích: Hagia Sofia, Cisterna baziliky, Archeologické muzeum. 

Vstupenky z Archeologického muzea, Cisterny baziliky a Hagii Sofii

Hagia Sofia byla úchvatná a co víc vám ukáže jak proměnlivý osud dokáže být než tento chrám, který ve své 1400leté historii musel vyměnit kabát rovnou třikrát: kostel - mešita - muzeum. A možná, že to je její poselství Boží moudrosti dnes: před zánikem vás zachrání jenom celková změna. Bez změny zahynete.

Cisterna baziliky nám vzala dech: jemně osvětlené antické sloupy mezi kterými plavaly ryby a k tomu hrála příjemná meditativní hudba. Moje srdce bažící po antických památkách se v té kráse přímo koupalo.

Ke konci dne jsme stáli před otázkou: Archeologické muzeum nebo palác Topkapi. Nakonec nám cestu ukázaly kočičky, směrem k paláci nebyla žádná, zato k muzeu jich běželo několik. Bylo rozhodnuto! Muzeum komplexně představuje dějiny Istanbulu a navíc vystavuje nádhernou sbírku antických soch.

Večer jsme strávili v Kafka Café, a pro ty co by tápali, není Kafka nějaké tajuplné turecké slovo, ale prostě náš starý známý pražský Franz Kafka. I když jsme tam šli primárně na italské těstoviny, dostali jsme úžasný výhled na Bospor z pátého patra. Těstoviny doporučit nemůžeme, výhled ale určitě.

Třetí den na bazaru nakoupíš

V pondělí ráno jsme se vydali podívat na Velký bazar s pevným rozhodnutím nic nekoupit. No možná jen nějaký turecký pamlsek (lokum) nebo nějakou maličkost.

Lokum sice na bazaru můžete koupit velmi levně, ale bohužel nízká cena odpovídá nízké kvalitě. Na letišti sice zaplatíte skoro 3krát tolik, ale kvalita je nesrovnatelná. Samozřejmě v Istanbulu mají i své specializované cukrárny, tam jsme ale lokum nekupovali, tak nemohu soudit.

Tip: Do Istanbulu jsme letěli s Turkish Airlines a mohu je jen doporučit, protože i na krátkou 2,5h trasu Praha-Istanbul vám naservírují plnohodnotné jídlo a když máte štěstí, tak vám předtím nabídnou i jeden turecký pamlsek.

Za dva dny rozhodně nejsem na Istanbul žádný expert, ale stejně jsem se neubránila představám, jak by Istanbul vypadal, kdyby zůstal v rukách Byzantského impéria. Kdo ví, možná by byl velkolepější, možná by se obrátil v prach. Stejně jako život, který má začátek, rozkvět a nevyhnutelný konec. Nebo se promění v něco jiného a cyklus začne znovu.

PS: Zajímavé dokumenty popisující pohnutý osud Istanbulu natočilo BBC po názvem Bysantium: A tale of three cities.

Jak se prostá dívka z Třince na bál do Vídně dostala

Byla jednou jedna dívka zvaná Anna, která princeznou stát se chtěla. (A taky baletkou, herečkou,
krasobruslařkou, a čímkoliv jiným, co se objevilo v televizi.)

Šlechtictví ale před více než 100 lety zrušeno bylo, což její sen v prach obrátilo (Jinak by si ji
v Třinci určitě nějaký šlechtic našel.)

V dospělosti na svoje přání brzy zapomněla a žila tak jak nejlíp uměla (což ji nebránilo se dále
sebetrýznit a časopisy o osobním rozvoji pročítat), než na ní jednoho dne v elektronické schránce  pozvánka na ples ve Vídni nevyskočila. 

Pocházela od jejího prince, který když zkušenosti v zahraničí získával, s mezinárodní školou CEMS se provázal.

Dívka nešetřila a nejdražší šaty v životě si pořídila (a pak si to ještě celý den vyčítala). Také nelenila a ve sněhové závěji se pro třpytivou čelenku vypravila.

Protože ale dlouho necvičila a na rovný šlechtický postoj zapomínala, v kříži sek dostala. Zbytek doplňků si tak na elektronické síti ulovila.

Na statku, kde sloužila, připomenout musela, že den volna si již odpracovala. Pak už se mohla se svým princem do nejlepšího vozu národního dopravce posadit a řízky si tam nechat připravit.

O čtyři hodiny dále v zemi, kde místo dobrého dne, Boha zdraví, s cizinci cizími jazyky hovořila a císařský nesmysl pojídala (Kaiserschmarrn: něco jako buchtičky s krémem ale v císařské kvalitě). Do svého hostince se ale před půlnocí vrátila, aby se na lekci valčíku vyspala.

Dvorní ceremoniář a učitel jen na tu chásku pohleděl a hned rozpoznal, kdo lekce tance v minulosti navštěvoval, a pro koho tanec navždy tajemstvím zůstane (pro mě). 

Všichni alespoň valčík obdivovat mohli, a i když tančit se ho už nenaučili, chytře o něm vypravovat začali. Po dobré krmi a dobrém čaji se princ s princeznou na bál začít chystali a věru lépe v životě nevypadali.

Pak se ještě před bálem chlebem a vínem posilnili, protože na plese už za vodu zlaťáky=pětieuráky platili. Sláva to byla veliká: palác, 4000 hostů, všichni ve slavnostním vzezření. Ale jak už to bývá, když člověk celý večer róby obdivuje, už pak jejich krásu ani nelajkuje.

Slavnostní atmosféra a přípravy si však svojí daň vybraly: ze střevíčků nohy bolely, s únavou se smíchaly a dobrou náladu princezně odebraly.

Ale v každé pohádce je víla, která i na bále byla a v podzemní echtovní rakouské hospůdce, princezně zdarma víno za 5 Eur nalila.

Princ si oddechl, princezna zachráněna, čtverylka odtančena.
(Čtverylka je skvěla věc pro ty, co moc neumí klasické tance (tzn. pro mě), protože ceremoniář vysvětluje co se bude dít. Škoda jen, že to bylo v němčině. Nakonec nás tedy zachránil protilehlý asi patnáctiletý ostřílený vídeňský taneční pár, který nám posunky ukazoval, co se bude dít)

Zazvonil zvonec a pohádky byl v metru konec. (Ve Vídni jezdí metro o víkendu celou noc, a rozhodně jsme nebyli jediní, kteří se metrem vraceli z plesu, takže chcete-li vědět, co se teď ve Vídni na bálech nosí, stačí nastoupit tak cca ve tři ráno do metra ;)

Sněhuláci na Vyšehradu

Vyšehrad miluju, je tam úžasná atmosféra, a vždy se tam cítím dobře, přesto už jsem tam dlouho nebyla. Když jsem se ale o víkendu ocitla v jeho blízkosti, nemohla jsem odolat.

Než jsem se mohla oddat tichu a obrázkové krajině, vydala jsem se provést mezigenerační průzkum na akci 4FANS v Kongresovém centru. Dozvěděla jsem se tam, co frčí ve věkové kategorii 8-13 let, nevyfotila se ani s jediným youtuberem (ledaže omylem) nezahrála jsem si v retro koutku hry, které pro mě nebyly dost retro. Prostě už je to tak, jsem dost out a na youtube budu sledovat už jen klipy a honest trailers.

Ale okolo pobíhající omladinu jsem mohla trumfnout aspoň v jedné věci: nemusela jsem prosit rodiče o peníze, když se mi něco líbilo. Tak jsem koupila tričko s Hanem Solo, Zaklínačem a Assasinem.

A pak už vybavena třemi vrstvami jsem se mohla vydat na pospas zimní krajině.

Úplně si představuji středověkou šlechtičnu, která klepe na dveře rotundy.

Lavičky lákají Sněhovou královnu k posezení.

A pak se zjevil před mými zraky ON: první sněhulák.

Musela jsem se na něj jít podívat zblízka.

A pak se na mě usmál další.

Úsměv škleb zamrzl na ústech.

Jednoho sněhuláka jsem našla nedokončeného, tak jsem ho vybavila hlavičkou, ručkami, nosánkem, veselými větvičkami a vymodelovala jsem mu oči a zamrzlý úsměv.