Nelyžuji a nemám běžky, jediné co jsem chtěla,
bylo spatřit zasněžené kopce a lesy. Naštěstí mám muže, který si na blešáku
koupil „vintage“ běžky i boty za 40 Kč a můj zasněžený sen se mohl letos splnit
rovnou dvakrát, nejdřív v Jizerských horách a po druhé na Šumavě, o které
je můj dnešní krátký předjarní příspěvek.
Cestou k Černému jezeru: manžel na
běžkách, já na procházce
Vše bylo ukryté v mlhách a já jsem
dohlédla jen pár kroků před sebe a pár kroků za sebe. V té omezenosti
pohledu byla nesmírná krása i moudro: i když se o to snažím ze všech sil,
nedokážu předvídat budoucnost a nedokážu změnit minulost.
Musela jsem svým pohledem i svými myšlenkami
zůstat tam, kde jsem byla, protože dál to prostě nešlo. Sice jsem cestou
potkávala kolemjdoucí, ale ta krátká setkání se rozplynula v mlze.
 |
| Cesta k Černému jezeru byla magická |
 |
| Černé jezero |
Na Lanovce k Pancíři
Poprvé na lanovce jsem byla ztuhlá hrůzou.
Koupili jsme si lístek těsně před zavíračkou a pan provozní mě usadil dřív, než
jsem stihla pochopit zabezpečovací systém. Nějak jsem se ale stihla
„zaklapnout“, přesto jsem se křečovitě držela železné tyče (špatný nápad
v mrazu) a přidržovat chodecké hole (i sebe) před upadnutím do hlubokého lesa.
Podruhé na lanovce jsem pozorně sledovala malé
děti, jak se nechávají unášet do výšin v klidu a beze strachu (alespoň dle
držení těla, protože většina z nich měla lyžařské brýle). Já pořád měla
strach. Začala jsem přemýšlet, kolik toho mě v životě děsí, a cestu
lanovkou jsem brala jako cvičení, jak se svým strachem pracovat a postavit se
mu.
I choose courage
Po třetí bylo ráno, liduprázdno, kopce ještě
v mlhách, relativně pohodlně jsem se posadila a konečně se začala dívat
kolem sebe. Před sebe, pozorovat vrcholky stromů a cítila ten nesmírný klid
v korunách stromů. Natáhla jsem ruku, dotkla se větví a začala jsem se
s těmi stromy zdravit.
Tam nahoře
mezi stromy
byl tak nadpozemský klid
 |
| Pohled z Pancíře |
Žádné komentáře:
Okomentovat