Taipeiská odysea – Třetí den se moudra (ne)dočkáš

NiHao Café Hotel byl krásný ale malý.

We need to move it

Abychom zamezili promíchání čistého oblečení se špinavým, v našem plochou velice omezeném pokoji, rozhodli jsme se přestěhovat do Green World  Hotel ZhongXiao, kde jsme měli dvakrát větší pokoj. Chyběl tam ale útulný prostor kavárenský a i snídaně byly poněkud okleštěnou verzí švédských stolů, kde člověk musel bojovat o každý kousek žvance. Zato v koupelně byla televize, teda kdyby to teda někdo potřeboval.

Snídaně v Green World Hotel ZhongXiao podporovaly existencionální otázky typu: Proč musím tak brzo vstávat kvůli snídani?

If you want to be messy, you need to make room for it

Nicméně 32 m2 bylo právě tak akorát, abychom si věci mohli rozházet dle libosti. A když už jsme pod návalem oblečení nemohli najít židli ani stůl, blahosklonně jsme něco málo zavěsili i do skříně.

Moje schopnost během pěti minut zabordelit jakýkoliv čistý prostor začíná být legendární. Škoda, že se nedá využít v práci. I když… hromada papíru na stole znamená, že jsem velmi zaneprázdněná a důležitá. Nejlepší by bylo mě povýšit a dát mi vlastní kancelář, že ;)
První moudro: Nepořádek má své opodstatnění. Hesla naznačující, že bordel kolem vás ukazuje na zaneřáděnou hlavu, je třeba ignorovat. Inteligent zvládne i chaos.

Nejuklizenější část pokoje.

Mezitím jsem se ozvala i svému profesoru Quentenu Lee, mistrovi kaligrafie a zenové malby. Zahájení jeho samostatné výstavy kaligrafie bylo jednou ze záminek, proč jsem chtěla v listopadu na Taiwan.

Fotka jako důkaz. Teď když mám snímek s mistrem, už můžu vyučovat kaligrafii, zen a levitaci.

Taky jsem doufala, že se mi mistr sdělí nějaké životní moudro. Věc se má totiž tak, že já jsem přijela na Taiwan, abych se pohnula z místa (k čemuž překonání několika tisícové kilometrové dálky pomůže) a získala něco, co mě posune dál.

Setkání jsem si představovala tak, že se s profesorem pozdravíme a společně si prohlédneme jeho výstavu. On ale v rámci taiwanské pohostinnosti trval na tom, že nás musí vzít na večeři do vegetariánské zenové restaurace a navrhl setkání v 15:00. To mi bylo podezřelé. Proč tak brzy na večeři? Usmlouvala jsem tedy setkání v 16:00, abychom stihli aspoň jeden design market v blízkosti Stojedničky.
Druhé moudro: Večeře je důležitá a je třeba se na ni důkladně připravit. Nejlépe tak, že začnete jíst už od 15:00.

Alternativně stejně

Taiwanci jsou nesmírně zruční a odhodlaní se bez úmoru zlepšovat v něčem, co je nadchne. Už před 10 lety tam byla spousta kavárniček s kvalitní kávou, o které jsme si tady v Česku mohli jen nechat zdát. Už tehdy se umělci potkávali v rozbořených bývalých továrnách kvůli výstavám nebo uměleckým trhům. Jen mě to v té době až tolik nezajímalo, nebo jsem prostě na ty originální výtvory neměla peníze.

Námi navštívený design market byl skoro stejný, jaké můžete potkat v Praze: originální šperky, papírenské výrobky a hit posledních let: washi pásky (odlepovací pásky s různými vzory). Jen je zvláštní, že i ta alternativní kultura je vlastně všude po světě stejná.
Třetí moudro: Taiwan určuje světové trendy. Do deseti let tedy čekejme, že heslo policie Pomáhat a chránit bude hlásit „vtipný“ maskot a lá zelené monstrum z Alzy. Na Taiwanu totiž mají ke všemu nějakou veselou pasivně-agresivní postavičku, která vás poučuje o správném chování: v metru měli kočičku, na Stojedničce ufona. 

Pražský Taipeiský design market.

Hory, mraky, déšť

Nicméně, trh jsme stihli a setkání s mistrem také. V autě jsme se potkali s jeho manželkou a vyrazili do restaurace v horách. Protože jsme byli na Taiwanu, tak jsme nešli pěšky, ale jeli autem. Ten den pršelo a hory pokrývala jemná mlha. Už samotná cesta byla zážitek, nejen proto, že mi mistr sdělil, že už dlouho neřídil.
Čtvrté moudro: Buďte vždy upřímní. I když to může vašim spolupasažérům způsobit infarkt.

Po neoznačené odbočce jsme přijeli ke schovanému pokladu: nádherným budovám svítícími lampiony, které v nás vyvolávaly velmi nezenovou nutnost vyfotit je ze všech stran a úhlů.

(Pozn.: nejsem buddhistka a moje chápání zenu je povrchně komerční. V mém pojetí se jedná o vnitřní klid nebo cokoliv, co mi tento pocit evokuje)

Tvářit se zenově mi vydrželo...

...celých 30 vteřin.

Nejdříve jsme si tedy udělali milión fotek a pak jsme usedli k čajovému obřadu s majitelem restaurace a mým mistrem, kteří se vzájemně předcházeli lichotkami:

Mistr: „Moje obrazy jsou inspirované Vaší restauraci!“

Majitel restaurace: „Ale kdeže, to já jsme to tady stvořil podle Vašich obrazů.“

Potom jsme si užívali čajový obřad, prokládaný vsuvkami, kdy si dva distingovaní pánové, mistři ve svých oborech vzájemně lajkovali příspěvky a pochlebovali si, jak jsou na sociálních sítích populární. Páté moudro: Zen je nanic, když jste social media panic.

A já jsem pořád čekala na nějaké VELKÉ životní moudro. Celý večer jsem měla nastražené uši. Nejblíž k tomu měl příběh zenové restaurace v horách. Majitel restaurace, pan Lin, ji vybudoval z čistoty srdce a lidé si k němu našli cestu i do vzdálených hor.
Šesté moudro: Pokud něco děláte v souladu samých se sebou, úspěch přijde. Jen mít odvahu jít svojí cestou.

Mistr Quenten Lee byl úžasný a pozorný, podcenila jsem však pověstnou taiwanskou pohostinnost a hlavně, jak obtížně se dá odmítnout. Můj ustrašený výraz sice může vzbuzovat dojem, že potřebuji, aby mi někdo naplánoval celý výlet a každou minutu mého života, ale opak je pravdou. Taipei člověk nejlépe pozná, když nechá věcem volný průběh. V mysli Asiata je to svatokrádež, protože jako cizinec v jejich zemi musíte být ztracen minimálně stejně jako místní, takže odmítnutí pohostinnosti je krajně nepochopitelné.

Ale já už to tak mám od mala. Byla jsem vychovaná tak, abych věděla, co se sluší a patří. Dokážu odhadnout, co kdo po mě při různých společenských akcích bude vyžadovat. Zároveň mě to potlačení vlastních potřeb hrozně štve a nedokážu ho provozovat příliš dlouho. S vypětím veškerých sil jsem odmítla mít naplánovaný zbytek pobytu na Taiwanu.
Sedmé moudro: Nikdy v životě před Taiwancem nepřiznávejte, že nevíte, co budete dělat zítra.

Co mi ale nikdo nevezme, jsou nádherné zážitky: hory, mraky, déšť.

V restauraci se také nachází instantní meditační místnost. Proč instantní? Protože ve chvíli, kdy se posadíte před potůček v přírodě, doprovázený zvuky deště, začnete meditovat v oka mžiku. Není nic krásnějšího.

A moje poslední moudro z toho dne: Každý den si vytvářejme okamžiky klidu, které v nás zůstanou napořád. Create moments of peace that will last forever.

Taipeiská odysea: den druhý…

…začal výkřikem „AAAAA“ při pohledu na hodiny. Probudila jsem se v 9:50 s děsivým pocitem, že nestihnu již zaplacenou snídani. Tak rychle jsem se ještě nikdy neoblékla. Když se podává snídaně ve „vlastní“ útulné hipsterské kavárně, tak ji nemůžete zmeškat, to je jasné!

Zpětně bych ale objednávku pokoje se snídaní přehodnotila. Pozapomněla jsem totiž, že na Tchaj-wanu se mi nikdy nedařilo chodit do postele před 2:00 v noci. Rozhodně nešlo o jet lag, takhle jsem na Taiwanu žila tři a půl roku. Pokud tedy příště nenajdu hotel, kde se podávají snídaně celý den, tak je raději oželím.

V NiHao Cafe Hotel je naštěstí servírovali do 10:30 a recenze na Booking.com nelhaly, opravdu byly nesmírně chutné. I když bych tento lahodný pokrm více ocenila o dvě hodiny později bez sevřeného žaludku.

"Coffee?" Such a funny question, always!

Můj baťůžek skvěle zapadl k ostatním bytovým doplňkům v NiHao Cafe Hotel.

 Jeden důvod, proč vstát ráno z postele.

Další důvod, proč vstát ráno z postele. Netřeba dodávat, že v Česku prakticky nemám proč vstávat.

V hotelu jsme se zeptali na všechny možné i nemožné design markety v Taipei, abychom následně seznam vyhodili a vyrazili na květinový trh, který byl podle GoogleMaps nejblíž (už mám smartphone, tak jsem musela frajeřit s mapou v mobilu). Naposledy jsem tam byla v roce 2005 s mojí původní taipeiskou skvadrou: Libkou, Evou a Majkou, spolužačkami z Olomouce.

A hle, skoro nic se nezměnilo. Snad jen nabídka serepetiček byla bohatší a zákazy fotografování kvůli autorským právům častější. Vedle květinového trhu se také nachází i pseudo umělecký trh. Nabídka začínala na krásných tušových malbách a končila na plastových klíčenkách pro štěstí. Někde uprostřed měla i jedná paní stánek s kaligrafickými potřebami.

Mačička z vody.

Cizinec v Asii je vždy středem pozornosti.

Hned jak jsem spatřila podložku na kaligrafii, kde si můžete za použití vody a štětce donekonečna trénovat tahy, jsem se rozhodla, že si ji pořídím. Předpokládala jsem, že proces bude standardní: ukážu co chci, případně si trochu zasmlouvám, vyndám peněženku, zaplatím a odejdu. Majitelka stánku měla ale zhola jiný plán. Věděla, co chce prodat ONA a to, co chci já, vesele ignorovala. To, že mi někdo nechce prodat něco, po čem toužím, a dokonce na to mám i peníze, byla pro mě novinka. Za svoje sny ale musí člověk bojovat. Oproti Šanghaji, kde jsem musela smlouvat o ceně, tady jsem musela smlouvat i o zboží. Několikrát jsem odmítla nabídku cvičebnice Sútry srdce a podložky bez tahů. Musela jsem sáhnout do studnice rázného vystupování, abych získala svoji vysněnou podložku a taky tři štětce za cenu mírně vyšší, než je na trhu běžná.  Čest ale prodejním schopnostem paní byznysmenky. Ještě při odletu z Taiwanu jsem přemýšlela, jestli jsem si tu cvičebnici nakonec koupit neměla…

Chtěla jsem ještě nakouknout do parku Daan, kde jsem trávila většinu svého prvního pobytu na Taiwanu. Jenže během pěti minut na sluníčku jsem měla pocit, že dostanu úžeh/úpal/omdlím. Zamířila jsem tedy raději do nejbližšího 7/11 pro sladkou ledovou kávu, která mi vždy nejvíc chutnala na Taiwanu a vrátila se zpátky do útulného hotelu.

Hotel a nic jiného

Tentokrát jsem si chtěla na Taiwanu užít maximální pohodlí.

Moje první ubytování na Taiwanu v roce 2005 se totiž blížilo hororu. Představte si září v subtropickém klimatu a teploty kolem 36 stupňů. K tomu si přidejte malý pokojíček s výhledem do zdi, bez klimatizace, bez postele, jen s japonskou podložkou tatami, majitelem, který v bytě bydlel se svým synem, mluvil jen čínsky a v hliněné nádobě choval něco podobného úhoři. Také mi pravidelně nabízel k ochutnání místní pochutiny. Po několika neúspěšných pokusech, jsem se rozhodla, že všechno kromě ovoce budu vehementně odmítat.Vydržela jsem tam měsíc, než mě zachránila Libka s nabídkou vlastního pokojíčku v bytě se samými slečnami.

Dalšího dva a pů roku jsem na Taiwanu bydlela na kolejích s třemi spolubydlícími. Získala jsem spoustu kamarádek, a jistotu, že udělám všechno proto, abych se do budoucna podobnému typu ubytování vyhnula. 


Zpět do současnosti

Po setmění v 16:00 jsme se vydali na procházku k bývalé nejvyšší budově světa Taipei 101. Jelikož Stojednička stojí na konci dlouhé rovné dálnice XinYi road, stačilo jen jít rovně.

Rovnou za nosem.

Nostalgický koutek

Poprvé, když jsem přijela na Taiwan, jsem neměla ani tucha, že tam taková krásná výšková budova je. Své první narozeniny v Taipei jsem oslavila na jejím vrcholu s Evou z Třince (v Třinci jsme se nikdy předtím ani potom nepotkaly). Stojedničku jsme pak často obdivovaly z parku Daan na nespočetných večerních procházkách.

Než jsem se naplno oddala melancholii a začínala vzpomínat i na bývalé lásky (Ach ti taiwanští zpěváci...), tak jsme zamířili k Sun Yat-sen Memorial Hall. Nadchlo mě, že tak jako před lety, tak i teď po zavíračce se před hlavním vstupem omladina věnovala nácviku street dance a dalším volnočasovým aktivitám. Někdy mám pocit, že mi život utíká před očima. Potěšilo mě, že jsem Taipei našla tak, jak jsem ho před sedmi lety opustila.

Před muzei nebo veřejnými budovami se vesele trénuje. Konečně mají nějaký účel i po zavíračce.

Nostalgický konec

Naposledy jsem byla u Sun Yat-sena, když se předávaly ceny Golden Horse Festival. Tehdy mě spolužáci z Taipei National University of the Arts jen tak z ničeho nic pozvali na ceremoniál předávaní filmových cen. Což by bylo super, kdyby to neudělali těsně před tím, než na něj vyráželi. Jak bych to jen vyjádřila, můj outfit a lá co jsem našla a bylo to čisté, neodpovídal dresscodu společenské akce. I když jako cizince by mi to možná i prošlo, ale to bych musela mít přístup k věci jako Zibura v Číně ;)

Já jsem se ale rozhodla s tím poprat. Měla jsem půl hodiny, abych v Netu (místní obchod s oblečením) nakoupila společenské kalhoty, blůzu i frajerské náušnice. Cítila jsem se jako Popelka, jen tu část o střevíčkách jsem přeskočila a na slavnostní předávání jsem nakráčela v Prestigech, tradiční české značkové pracovní obuvi. Původně jsem se dokonce mohla přichomýtnout i na červený koberec, z toho ale nakonec sešlo. Prestige, které mi dobře sloužily v zimě i v tropických průtržích mračen, z toho vinit nebudu.

Přiznám se, že mě ten červený koberec mrzel. Tehdy jsem si přísahala, že jestli se ještě někdy podobného předávání zúčastním, tak ne jako divák, ale jako nominovaný. Přirozeně jsem od té doby na žádné takové akci nebyla. Z ceremoniálu jsem nakonec utekla. Prestige z noh jen tak nesklouznou, takže happyend s princem, který by mi přinesl tenisku se nekonal. (Poznámka přítele: „Doufám, že to nejsou pořád ty samé Prestige, co máš doma?!“)

Zamířila jsem do McDonaldu, kde jsem si dala tu nejslanější večeři, kterou si na Taiwanu mohl člověk užít jenom ve fastfoodu. Tam jsem narazila na svého učitele scenáristiky Yi Zhiyana (易智言nebo Yee Chih Yen).

Po návratu do České republiky v roce 2009, když jsem se rozhodla, že dokončím svoje studium na Taipei National University of the Arts, jsem ho požádala, aby mi dělal vedoucího závěrečné práce. Kdyby nesouhlasil, asi bych školu nedokončila a nemohla se pyšnit tajemným titulem MFA.

Na dobrý konec je dobré si počkat. Stejně jako na další příspěvek, ve kterém se setkám s mistrem zenové malby a kaligrafie.

It was a good year after all

What went well:

1) Lots of beautiful travels: Ball in Vienna, sightseeing in Istanbul, bathing in Budapest, enjoying Baltic coast in Gdansk, Gdynia, and Sopot, visiting castles, hiking in the hills, training in Shanghai, autumn walks in Bruges and Ghent, reminiscing in Taipei, enjoying nature at the Sun Moon Lake

2) First calligraphy sold

3) First short story “published”

4) Participated in writing and calligraphy courses, visited beautiful exhibitions.

5) Appreciated at work

6) Increased income 

What could be better:

1) Be grateful for what I have now: writing it down in my journal

2) Appreciate the people in my life: don’t take them for granted

3) Have more time for myself: at least one date with myself per week 

4) Exercise regularly again: start twice a week and go from there

5) Eating better: cooking fresh meals during weekends

6) Writing more often: two posts on blog per month and be active on FB blog

7) Creative 15: 15 minutes for writing or calligraphy or photography or whatever creative endeavor

“Moving through life from a place of joy and gratitude will yield better results than if you're stressed and fighting yourself every step of the way. Let where you are right now be enough, and be okay.” 

(Source of the quote: http://yogabycandace.com/blog/2016/12/29/30-day-yoga-fit-program)

Taipeiská odysea s výletem ke Slunci a Měsíci (bez švábů a s hřebenem)

Den první – cesta

Z Taipeie, hlavního města Taiwanu, jsem odjela v prosinci 2009. Jedno z mých předsevzetí pro rok 2016 bylo podívat se tam zpátky. Čas běží neuvěřitelně rychle a po 7 letech jsem chtěla konfrontovat minulost z mých představ se současností. Sebe před lety na Taiwanu se mnou z dnešního Česka. 

Vždy, když jsem odtamtud odjížděla, jsem měla pocit, že tam nechávám část duše. Našla jsem ji zpět?

No vidíte, jen začnu psát o Taiwanu, už mě jímá melancholie. Abyste se naladili na moji vlnu, poslechněte si ke čtení jednu z kvalitnějších romantických sladkobolných písní, které možná nejlépe charakterizují ostrov v mých očích.

Den před cestou jsem se musela posilnit.

To dramatické nebe si Emirates určitě zamluvily předem, aby se letadlo dobře vyjímalo na fotkách.

Je dobré jednou za čas ověřit, jestli je křídlo v pořádku.

Praha-Dubaj-dlouho dlouho nic-Taipei

Než se ale naplno oddám vzpomínkám na díkybohu nesplněné romantické představy, musela jsem se zcela pragmaticky na Taiwan dostat. Po přečtení několika recenzí na China Eastern Airlines, jsem se rozhodla, že udělám vše proto, abych čínskými aerolinkami neletěla. 

Moc možností už ale nezbývalo, mým kritériím ceny a jednoho přestupu vyhovovaly už jen Emirates. Pětihodinový přestup vám teoreticky umožní v pohodě chytnout další spoj, pokud to zrovna není mezi půlnocí a pátou ráno.

Dlouho dlouho nic

Na internetu strávíte tak hodinu. Pak začnete toužebně pokukávat po obsazených lehátkách, abyste se s odhodláním, které jste u sebe naposled zaznamenala jen při pokusu propašovat vlastní chipsy do multikina, vrhla najít nějaká volná.  Když už pak ulehnete a nastavíte si budík, tak stejně pořád vnitřně řešíte, že když se neprobudíte, tak zmeškáte letadlo. 

Navíc jsme tam byli tak brzo, že se na tabulích ani neukazoval náš gate. Když se tam po 3 hodinách nakonec objevil, šla jsem se zeptat na informace, jak daleko se nachází od místa našeho „odpočinku,“ protože na ukazatelích byla jen šipka směr dolů.  Paní na informacích mi tuto informaci potvrdila a dodala, že dál pojedeme autobusem. Jsem si řekla OK, prostě nás k letadlu vezmou busy, i když se přiznám, že mi to k těm obrovitánským dvoupatrovým letadlům nesedělo. Na nějaké logické úvahy jsem ale byla příliš unavená.

Noční okružní jízda letištěm – v ceně letenky, enjoy!

Když jsme pohodička klídeček vyrazili 1,5 hodiny před odletem o patro níž, překvapilo mě, že tam nikdo není. Tedy kromě paní, která nás požádala o boarding pass a sdělila nám, že přijede bus, aby nás vzal na jiný terminál. Hmm… takže ne k letadlu, ale na jiný terminál. O tom nebyla nikde ani zmínka.

Pak ještě dorazila indická rodina, která jako my byla stejně překvapená, že se musí ještě někam přesunout. Pracovnice letiště se na ně obořila slovy „you are very late for your flight“. Přijel autobus a já si sedla raději hned za řidiče, abych pro případ, že by se vydal špatným směrem ho mohla jemně upozornit, případně mu strhnout volant. V letadlech by neměli pouštět akční filmy, opravdu to v ospalé mysli vyvolává nevhodné představy.

Udělali jsme si okružní jízdu celým letištěm a znovu jsme prošli bezpečnostní prohlídkou, i když jsme ji na předchozím terminálu už absolvovali. Členové bezpečnostní kontroly ještě indickou rodinku upozorňovali, že opravdu musí spěchat, načež se oni klidným, vyrovnaným a pomalým krokem vydali ke gatu. 

Takový to ležérní přístup, kdy si jeden z toho nic nedělá a ten druhý musí vynaložit mnohem víc úsilí, aby to za dotyčného vyřešil, je typický nejen pro Indii. Aspoň jednou bych chtěla být ta, za kterou to někdo všechno zařídí. Pro jistotu jsem se ještě ochranky zeptala, jestli i my máme spěchat. Naštěstí jsme byli v pohodě.

Na správném terminálu jsme sice času měli dost, ale toalet málo. Ke všemu se uklízečky rozhodly čistit je ve stejnou dobu a samozřejmě je lepší celou místnost uzavřít než čistit jeden záchod za druhým, že. V Dubaji mají i vlastní chápaní slova „final call“. Nejdřív vás totiž vystresují, aby vás nahnali do další místnosti, kde cca za půl hodiny začne opravdový boarding. Jedinou výhodou je, že tam už je toalet dostatek.

Upper deck, please

Z Dubaje do Taipeie jsme seděli na horní palubě, a před tím, než mi začnete závidět business class, zadržte. Část upperdecku totiž patří i k economy class a světe div se, mají tam i místa jen pro dva. A taky na toaletě přebalovací pult, takže hrozí výskyt dětí. 

Emiráty nabízejí možnost si rezervovat místa hned po zakoupení letenky. Aby to nebylo tak snadné, den před odletem jsem zjistila, že původní místa na horní palubě, se změnila na dolní palubu. To jsem si nemohla nechat líbit. Naštěstí to mám z práce kousek ke kanceláři Emirates, tak jsem tam naběhla s žádostí o vysvětlení a kompenzaci nejlépe v podobě první třídy. Velmi ochotná paní (to pro jednou nemyslím ironicky) mi ale vysvětlila, že pro let z Dubaje změnili typ letadla, takže jim systém rozházel místa. Přerezervovala mi je ale znovu na upper deck, bohužel pořád v economy class :(

Na Emirátech se mi nejvíc líbila mezinárodní posádka. Vždycky na začátku hlásili, z kolika národností se jejich tým skládá a bylo dost pravděpodobné, že někdo z personálů mluví vaším jazykem, což je super, pokud zrovna nejste česká letuška a neletíte do Prahy s účastníky zájezdu, kteří mají dojem, že aby to za ty peníze stálo, tak musí posádce pomoct zbavit se zbytečných zásob alkoholu. O tom ale někdy příště.

Nějaké kopce na Taiwanu mají. Naše kroky ale směřovaly do nejbližší...

... kavárny/hotelu.

Přítel před cestou: „A slib mi, že nebudete jen sedět v kavárnách.“
Já: „Muhahahahaha.“

Opravdu, opravdu můžu bez víz? Raději bych v pasu nějaký ten papír měla…

Přiletěli jsme na Taiwan a na vlastní kůži si vyzkoušeli bezvízový vstup. Po několika letech, co jsem na vízovém oddělení tento způsob vstupu na území Taiwanu doporučovala všem cestovatelům, můžu konečně s klidem v srdci říct, že funguje. Dále jsem učinila 3 kroky nezbytné k úspěchu každého cestovatele:

1) vyměnila si peníze (Bank of Taiwan)

2) koupila si simku (500 NTD na 10 dní, neomezená data)

3) pořídila si adaptér (ten jsem nakonec nepotřebovala, protože v obou hotelech měli takovou tu multifukční zástrčku, do které byste mohli strčit mrkev a začala by světélkovat.)

Metro z letiště ještě stále není v provozu, tak jsem aspoň mohla znovu sentimentálně nastoupit do autobusu Kuo kuang za stejných 125 NTD (cena se nezměnila po celých 7 let). Na nádraží jsme si koupili pětidenní lístek, dojeli na správnou stanici metra, 3krát jsme obkroužili blok (google maps vypadají užitečně jen v rukách někoho jiného), byl nám nabídnut odvoz taxíkem do toho 10m vzdáleného hotelu, protože „je velmi daleko“, abychom pak našli náš vysněný Ni hao cafe hotel. 

Je to hotel nebo kavárna?

Ti co mě znají, trochu tuší, proč jsem si vybrala právě tento hotel. Klíčem je slovo „kafe“. Kde je dobré kafe, tam jsou i dobří lidé. Na Taiwanu je hodně dobrých lidí.

I když jsem původně chtěla v hotelu zůstat po celou dobu pobytu, přeci jen byl příliš malý pro dvě osoby. Snídaně byly výborné, ale měli jen čtyři druhy, takže by se to po nějaké době stejně přejedlo.

Večer ještě povinná návštěva v 7/11 (obdoba Žabky ale s mnohem lepším výběrem) aneb rýžový trojhránek to jistí, trochu osprchovat toaletu a může se jít do hajan.

Kulturní koutek

Osprchovat toaletu: Na Taiwanu je podobně jako v Česku hrozným zvykem mít toaletu v koupelně. Aby to ale mělo osobitější a víc naturální říz, není sprcha oddělena žádným vyvýšením, které by zadržovalo vodu nebo nedej bože závěsem. Během sprchování jste tak prostě chtě nechtě umývali i toaletu. V Ni hao cafe hotel sice závěs i stupínek měli, ale kvůli nedostatku prostoru jste tu toaletu prostě museli pokropit. Hned se ve mně vzedmula další vlna nostalgie… a bude hůř.

Přes Amsterdam do Brugg a Ghentu aneb 3 dny bez hřebenu

Můj geniální přítel nikdy nepropásne příležitost spojit práci se zábavou, obzvlášť pokud se jedná o to plynule napojit výlet na konec pracovní cesty. Tentokrát jsme využili jeho školení v Amsterdamu, abychom strávili romantický víkend v Amsterdamu  Bruggách a Ghentu.

V Belgii jsem zjistila, že nemám hřeben. Neměli ho ani v 3hvězdičkovém ani v 5hvězdičkovém hotelu. Můj přítel tento výdobytek moderní vědy taky nevlastnil. Možná v drogerii by ho měli, ale my jsme nebyli v drogerii.

Moje čerstvě umyté vlasy mají dvakrát tak větší objem než obvykle. A to ještě nevím, že jsem si zapomněla hřeben.

Během jednoho měsíce  jsem dvakrát letěla do Amsterdamu. Naštěstí to nebyla moje cílová destinace.

To jen abych zmátla digitální archeology.

Pokud chcete vidět v Česku na podzim slunce, musíte do oblak.

Abychom získali levnější lístky na vlak (které nám cestou nikdo nekontroloval), tak jsme museli přestupovat 4krát. V 21:30 jsme konečně dorazili do Brugg, kde nás přivítal déšť, pošmourné počasí a tmavé prázdné uličky, které jsme oživovali klepáním koleček našich zavazadel po kamenné dlažbě a mou občasnou nadávkou k tomu. Moje a přítelovy představy o romantice se asi dost různí.

První dojem z Martin’s hotel tedy nebyl bůhvijaký, ale když jsme si zatopili a zachumlali do hrubých peřin, tak hned bylo lépe. O co oprýskanější byl pokoj, o to lepší byla snídaně, na které bylo všechno, co si člověk mohl přát i to o čem nevěděl, že by měl chtít jako např. vanilkový sojový pudink.

Odhlásili jsme se z hotelu a v dobré víře, že o naše špinavé prádlo nebude mít nikdo zájem, jsme si nechali zavazadla v nijak nezabezpečeném a nehlídaném volně přístupném prostoru za recepcí. Výhodou bylo, že od centra nás dělilo jen pár kroků, a ve chvíli, když jsme došli na náměstí se nebe začalo rozjasňovat.

Jedno ze čtyř nádraží, kde jsme přestupovali. To v Antverpách stálo za to.

From darkness into the light.

„Isn't it romantic?“

Ok, it kinda is.

Cat in a box: největší atrakce obchodu s výtvarnými potřebami.

Po vydatné snídani jsme se jen tak procházeli městem, kromě WC (0,40 EUR) nebylo kam spěchat. Viděla jsem milión obchůdků s čokoládou, taky nějaký krámek s čajem (od kterého se mě Matúš snažil odtrhnout), obchod s obuví (tam se mě naopak Matúš snažil dotlačit). 

Oficiální rétorika zněla, že „nemáme plán a budeme si jen tak vychutnávat město.“ Neoficiálně si chtěl dát Matúš belgické pivo někde u vody a já jsem chtěla čerstvou belgickou vafli a dobrou kávu. Můj plán se splnil jen na 50 %. 

Při objednávce kávy se nechte překvapit a objednejte si cokoliv, výsledek totiž závisí na momentální náladě a vlastním výkladu prodávajícího. Chtěla jsem cappuccino, dostala jsem vídeňskou kávu, objednala jsem si lungo, dostala jsem americano. Nebylo mi přáno.

Zmoženi nicneděláním jsme usedli v italské restauraci na slunečném náměstí, kde jsem postupně odhazovala jeden svršek za druhým (po zkušenostech z Amsterdamu jsou 3 vrstvy minimum) až jsem zůstala sedět jenom v tričku. Když jsem si objednávala mátový čajík, opravdu jsem nečekala, že dostanu malý poklad: sypanou směs vytříbené chuti ve stylové sklenici s dvojitým dnem. V podzimním slunci se částečky čaje třpytily medově zlatou barvou a já jsem v životě neudělala tolik fotek čaje. 

Lodičky po levé straně, blešák po pravé.

Čajový servis v podzimním naturálním aranžmá.

Ach, ten zlatý čaj.

Těstoviny s čajem.

Když jsi v Belgii...

... bez hřebenu.

Celý den jsme si říkali, že na lodičky nepůjdeme, když už jsme skoro celé Bruggy prošli pěšky. Říkali jsme si to tak dlouho, až jsme na lodičkách skončili. Jejich velkou výhodou totiž bylo to, že nás po Bruggách povozily a my jsme tak mohli našim nožkám dopřát oddych.

Nakonec byl nejlepší zážitek v Bruggách z Beer Wall, když jsme si jen tak sedli v klidu nad řekou, popíjeli pivo a užívali si s ostatními podzimní slunce s výhledem na lodičky, ve kterých jsme před chvílí sami seděli.

Nejdřív jsme se jen toužebně koukali z jedné strany mostu...

... abychom pak usedli a udělali si tu nejupřímnější selfie.

Pivo normálně moc nemusím, ale tohle místo mělo něco do sebe.

Večer jsme přijeli do Ghentu. Jelikož jsem neměla žádná očekávání, tak je Ghent předčil všechny. Nádherný most, historické domy a aby toho nebylo málo, tak nad všemi věžičkami se ještě tyčil měsíc v úplňku. Opravdu jsme nevěděli, co fotit dřív. 

Díky posledním věrnostním bodům z Marriottu jsme bydleli v tom nejkrásnějším místě přímo na nábřeží. Druhý den jsem se v klidu nasnídali a prošli si centrum, ale už v 14:00 jsme utíkali na vlak, protože jsme se museli dostat zpátky do Amsterdamu.

Už v Ghentu, pořád bez hřebenu, ale s měsíčkem.

Najdi měsíc.

V Ghentu vědí, co je v životě důležité.

Nejvyšší patro v Marriottu: je hezké se občas na ostatní dívat spatra.

Sousedova snídaně. Výhled společný.

Že by sousedi?

Fotila jsem naslepo.

On a bridge

Bells ringing

I am… the silence

The ringing fades away.

Podzimní slunce lichotí nohám.

Třetí den bez hřebenu mě osvítilo. Můžu si přece vlasy sepnout!