teď můžu říkat, když se mě někdo
zeptá, jaké je v polovině března počasí v Praze ;)
 | |
| Moje úlovky: turecký pamlsek (lokum), náramek a kaligrafické pero |
Víkend v Istanbulu se nejeví v dnešní
době jako nejlepší nápad - a možná právě proto, to ten
nejlepší nápad je. Mně osobně velmi pomohl v rozhodnutí článek
od častého cestovatele do Turecka. Jedna ze dvou mrzutostí, které
nás tam potkala byla, že o víkendu v březnu tam bylo cca stejné
počasí jako v té době v Praze, tzn. žádné slunce, ale mraky,
déšť a poslední den podpořené čerstvým závany větru od
průlivu Bospor. Co ale v Česku v březnu nemáme jsou chodníky
lemované tulipány, protože v dubnu se v Istanbulu koná tulipánový
festival. Březnové počasí má taky aspoň tu výhodu, že vás
nebude mrzet, když strávíte celý den v muzeu.
A co se dá stihnout za cca dva dny,
které jsme tam strávili?
První den
Z náměstí Taksim až ke Galatské
věži
Odpoledne jsme se prošli po
nejrušnější ulici, kterou jsme kdy v životě viděli (pozn.
autorky: to jsem tehdy ještě nevěděla kolik lidí se vleze na
Staroměstské náměstí o Velikonocích). Vypadalo to, jakoby se
většina obyvatel 15miliónového města zvedla a šla korzovat
právě tam. Dali jsme si kebab, nakoukli do hipsterské kavárny,
kde jsem si pořídila náramek s hvězdou a půlměsícem, nechali
se napálit od čističe bot alias čističe peněženek a podívali
se na panorama města plné zářících mešit.
Přiznám se, že ve světle současných
událostí, byl večerní pohled na mešity poměrně zneklidňující.
Když si však člověk uvědomí, že i v našem skrz na skrz
sekulárním prostředí tvoří panorama většiny měst a obcí
kostely, a místo zvolání k modlitbě z minaretů se pravidelně
ozývají z kostelních věží zvony, tak to přeci jen nabízí
jinou perspektivu. Odsoudit se dá všechno hned, pochopit to trvá o
něco déle, proto se moc lidí nenamáhá.
Top zážitek: posezení v kavárně /
cukrárně při silném tureckém čaji a výběrem tureckých
pamlsků. V sychravém počasí to byla záchrana a pomohlo mi to
víc, než kdybych si dala kafe.
Druhá mrzutost: můj odvěký reflex
zvedat všechno, co někomu upadne, byl podroben zkoušce. V
Istanbulu mají totiž takový trik: čistič bot před vámi upustí
kartáč, vy ho zvednete a podáte mu ho. Čistič pak trvá na tom,
že se vám odvděčí a vyčistí vám boty, což nebude zadarmo.
Můžu jen říct, že moje tenisky se nikdy tak neleskly.
Tip: Když už investujete do knižního
průvodce Lonely Planet jako my, tak si nejdříve přečtěte
kapitolu Poprvé v Istanbulu, kde popisují čističův trik. Jelikož
mě více zajímají dějiny, tak jsem tuto kapitolu neprozřetelně
vynechala.
Kočky v Istanbulu...
...jsou všude, jsou přítulné a je o
ně dobře postaráno. Jestli jsem si všimla správně, i když se
na ulici volně potulovaly, vždy měly nějakého svého panička.
Kočky byly v parcích, na ulicích, v Hagii Sofii, na pultu v
obchodu se suvenýry. Kočky nebyly jen na letišti, v metru a
autobusech. V metru ale měli obrazovky, kde promítali vtipná videa
se zvířátky.
Doprava: V Istanbulu mají svoji obdobu
karty Pražana nazvanou nekreativně, ale zato konkrétně Istanbul
Card.
Ta funguje jako elektronická
peněženka, na kterou si nabijete kredit, který čerpáte při
jednotlivých jízdách. Zajímavé bylo, že na jednu kartu může
jezdit více osob. Trochu jsem se tomu podivovala a pána z
informačního centra jsem se ptala pro jistotu třikrát, jestli
tomu opravu tak je. Bylo. Hlavně proto, že se kartou pípá jenom
při vstupu do dopravního prostředku. Výstup z dopravního
prostředku je umožněn bez karty. Také se Istanbulskou kartou dá
platit za veřejnou toaletu v blízkosti egyptského obelisku.
Druhý den jsme si dali povinnou jízdu
po muzeích: Hagia Sofia, Cisterna baziliky, Archeologické muzeum.
 | |
| Vstupenky z Archeologického muzea, Cisterny baziliky a Hagii Sofii |
Hagia Sofia byla úchvatná a co víc
vám ukáže jak proměnlivý osud dokáže být než tento chrám,
který ve své 1400leté historii musel vyměnit kabát rovnou
třikrát: kostel - mešita - muzeum. A možná, že to je její
poselství Boží moudrosti dnes: před zánikem vás zachrání
jenom celková změna. Bez změny zahynete.
Cisterna baziliky nám vzala dech:
jemně osvětlené antické sloupy mezi kterými plavaly ryby a k
tomu hrála příjemná meditativní hudba. Moje srdce bažící po
antických památkách se v té kráse přímo koupalo.
Ke konci dne jsme stáli před otázkou:
Archeologické muzeum nebo palác Topkapi. Nakonec nám cestu ukázaly
kočičky, směrem k paláci nebyla žádná, zato k muzeu jich
běželo několik. Bylo rozhodnuto! Muzeum komplexně představuje
dějiny Istanbulu a navíc vystavuje nádhernou sbírku antických
soch.
Večer jsme strávili v Kafka Café, a
pro ty co by tápali, není Kafka nějaké tajuplné turecké slovo,
ale prostě náš starý známý pražský Franz Kafka. I když jsme
tam šli primárně na italské těstoviny, dostali jsme úžasný
výhled na Bospor z pátého patra. Těstoviny doporučit nemůžeme,
výhled ale určitě.
Třetí den na bazaru nakoupíš
V pondělí ráno jsme se vydali
podívat na Velký bazar s pevným rozhodnutím nic nekoupit. No
možná jen nějaký turecký pamlsek (lokum) nebo nějakou
maličkost.
Lokum sice na bazaru můžete koupit
velmi levně, ale bohužel nízká cena odpovídá nízké kvalitě.
Na letišti sice zaplatíte skoro 3krát tolik, ale kvalita je
nesrovnatelná. Samozřejmě v Istanbulu mají i své specializované
cukrárny, tam jsme ale lokum nekupovali, tak nemohu soudit.
Tip: Do Istanbulu jsme letěli s
Turkish Airlines a mohu je jen doporučit, protože i na krátkou
2,5h trasu Praha-Istanbul vám naservírují plnohodnotné jídlo a
když máte štěstí, tak vám předtím nabídnou i jeden turecký
pamlsek.
Za dva dny rozhodně nejsem na Istanbul
žádný expert, ale stejně jsem se neubránila představám, jak by
Istanbul vypadal, kdyby zůstal v rukách Byzantského impéria. Kdo
ví, možná by byl velkolepější, možná by se obrátil v prach.
Stejně jako život, který má začátek, rozkvět a nevyhnutelný
konec. Nebo se promění v něco jiného a cyklus začne znovu.
PS: Zajímavé dokumenty popisující
pohnutý osud Istanbulu natočilo BBC po názvem Bysantium: A tale of
three cities.
