In search of color, in search of spring

Každý už by se rád probudil do jarního rána. 

Jar už je za oknom

Než nás ale svět oblaží všemi svými barvami, musí si člověk poradit sám. Je to osamělý boj s přírodou, jedním nachlazením za druhým a všeobecnou šedí velkoměsta. Ano, někdo si řekne, já si na jaro počkám. Bohužel trpělivost mezi mé ctnosti nepatří. Barvy a jarní náladu jsem se proto vydala hledat do botanické zahrady, skleníku Pražského hradu, na oslavách indického svátku Holi a dokonce i na letišti nebo veletrhu pracovních příležitostí Jobsexpo. Kromě fotek jsem výsledky svého snažení zhodnotila podle poměru cena/výkon.

 

Here we go:

Botanická zahrada...

...je sázkou na jistotu a taky ví, jak lidi přilákat, protože na plakátech měli jasný vzkaz pro všechny jaro prahnoucí: Jaro začíná u nás v Troji. Musím se přiznat, že jejich skleník Fata Morgana mám ráda i z nostalgických důvodů, protože vlhký a teplý vzduch mi připomíná místo, které mi před lety bylo vypůjčeným domovem – Taiwan. Taky je to jedno z mála míst, kde se celoročně můžete kochat pohledem na bující zeleň. My jsme tam se sestrou navíc stihly i výstavu orchidejí, ale určitě je to velmi zajímavé místo i bez nich. Vodopád, jezírka a rybičky jsou totiž zárukou úspěchu. Ve venkovní expozici také kvetou krokusy, tulipánky i některé stromky. Samozřejmě ještě není hlavní sezona, ale o to více si člověk cení každého kvítku.

Cena: Šikovná sestra mi ještě sehnala roční permanentku za 400 Kč, nyní už stojí 800 Kč.

Výkon: Jelikož předpokládám do budoucna více návštěv ať už z vlastní vůle nebo z donucení příbuzenstva, permanentka se mi určitě vyplatí kdykoliv, když budu chtít načerpat sílu přírody.

Anna v džungli velkoměsta.

Kytička-vrtulka

Narcisy ve skleníku Pražského hradu

V šedých útrobách metra jsem si všimla krásného plakátu, který lákal na výstavu narcisů ve spojení se sochami spoře oděných dívčin – tzn. kompletní jarní kombinace. Bohužel jak už to s výstavami na Pražském hradě bývá, když tam jdete poslední den jejího trvání, navíc v neděli odpoledne, připravte se na frontu tím, že si s sebou vezmete kamaráda/kamarádku, kterou jste dlouho neviděli. Alespoň si stihnete pořádně popovídat. Odhaduji, že v „malé frontě“, jak ji nazvala paní, co kontrolovala lístky u vstupu, jsme strávili přinejmenším 40 minut. Také výstava neodpovídala úplně plakátům, protože sochy byly v jedné místnosti a kytky v druhé. Místo splynutí protikladů, jsme tak dostali rozdělení na dámskou a mužskou část. 

Cena: 20 Kč, čas navíc strávený ve frontě cca 40 minut

Výkon: Za 20 Kč jsme dostali exponáty na cca 20 minut obdivování.

Happy Holi

Trošku nevědomky mě kamarádka pozvala na oslavy indického svátku jara Holi, kterou pořádala indická expatská komunita spolu s Indickou ambasádou. Tanec, jídlo, barvy – tak by se dala charakterizovat tato akce na pomezí tanečního vystoupení a besídky pro indickou komunitu. Na pódiu se představily dva taneční soubory a jedná samostatná tanečnice. Výbornou atmosféru dokreslovalo i to, že na závěr na pódiu tančili všichni: účinkující i publikum, ženy, muži i děti. Všichni byli navíc posilněni maximálně tak dobrým jídlem a nealkem. Úžasnou atmosféru ještě podtrhla záplava barevných konfet, ve kterých jsme se mohli utápět sami nebo házet na všechny okolo.

Cena: 120 Kč, pro mě díky dobré víle zdarma :D

Výkon: I kdybych musela zaplatit za lístek, určitě bych nelitovala. V podstatě šlo o barevné vytržení z deštivého počasí venku, navíc doprovázené vhledem do života indické komunity. Bonusem navíc byly nádherně barevné šaty přítomných žen.

Kdo netančí není Ind, ehm no..

Airport Boost

Kdo mě zná ví, že miluju letiště a letadla. Skoro nic o nich nevím, ale ráda přebývám v jejich přítomnosti – dokonalá platonická láska. Když tedy potřebuji inspiraci a povzbudit, zamířím na naše krásné pražské letiště. Tam si koupím nějaký barevný zahraniční časopis, dám si kávičku buď ve Starbucksu nebo Costa Coffee a vychutnávám atmosféru dálek a nekonečných možností. Často zamířím i na vyhlídkovou terasu. Mám takový zvyk, že počkám aspoň na jedno vzlétající letadlo a zamávám mu na šťastnou cestu. 

Cena: Bohužel to stojí příliš moc, než abych to tady uvedla bez psychického zhroucení...svého partnera. Ale když naznačím, že zahraniční časopisy jako Psychologies nebo Oprah stojí 10krát tolik co Žena a život, uděláte si představu.
Starbucks je prostě drahý jako Starbucks, ale překapávaná káva vyjde na letišti 59 Kč a moje oblíbená skořicová rolka je za 75 Kč.

Výkon se rovná se vynaložené ceně a mně opravdu dává křídla. Navíc při jedné z návštěv letištního Starbucksu hráli písničku If you want to sing out, sing out, jejíž slova jsem si vyložila jako přímý vzkaz z nebeských výšin pro mě: If you want to say yes, say yes, if you want to say no, say no. Cause there's a million ways to go, you know that there are.

JobSexPo Jobs Expo

Pracovní veletrh, který ve srovnání se svojí podzimní konkurencí Profesia days, nedopadl úplně nejlépe. Pořadatelé Profesia days rozhodně nepodcenili marketing, protože ve městě snad nebyla lavička, kde by nebyl nalepenýjejich plakát. Na akci se pořád upozorňovalo v online i offline médiích. Výsledek: opravdu natřískáno, i když v dopoledních hodinách hlavně žáky středních škol. Celková koncepce s hlavním pódiem a neustále se střídající řečníky byla sice hlučná a pro mě rušivá, na druhou stranu vytvářela dojem AKCE.

Cena: Den volna v práci

Výkon: Pozvání na pohovor

Už příchod na Jobs expo byl takový smutný. Předtím jsem v pracovní den v Průmyslovém paláci na výstavišti v Holešovicích nebyla, ale bylo znát, že atmosféra není tak honosná jako např. v sobotu na Holiday World. I já jsem se vlastně o Jobs expu dozvěděla v podstatě náhodou v době, když se už konal. Lidí bylo podstatně méně a i ti, co vystavovatelé vypadali zachmuřeně. Nepomohlo ani to, že veletrh byl spojen s prezentací jazykových škol a zahraničních pobytů. Docházelo pak k tomu, že např. u stánku Student Agency, který byl koncipován tak, aby podával informace o jazykových pobytech, se lidé ptali na práci, což je pochopitelné, když přišli na veletrh práce a členění nebylo moc přehledné.

Cena: Den volna v práci

Výkon: V soutěži zástupců Evropské komise v ČR jsem vyhrála tričko „Languages take you further“. Také jsem dostala kompliment od náhodného kolemjdoucího.

Languages take you further, ale to kafe taky :D

I když pracovní veletrh mě úplně jarně nenaladil, to že jsem si udělala den volna pro sebe a podle sebe ano. Odměnila jsem se krátkou procházkou ve Stromovce, chutným obědem v Lovekido a již zmíněnou kávou na letišti, na kterou jsem dostala i nečekanou slevu. Dokonce mi pak i donesli nápoj větší než jsem si objednávala. Vše se konalo v pátek 13., takže jsem si konečně mohla říct Happy Friday 13th.

7 hodin v Drážďanech — část druhá (protože výhrůžky fungují)

Pokračování ostře sledovaného blogu.

15:00-15:30 Cesta hrdiny na druhý břeh...

... je lemována mnohými překážkami. Po tom, co jsme odvážně přešly most a udělali jen asi 5 fotek, jsme myslely, že máme vyhráno, a k muzeu už vede přímá cesta. Jak už to bývá, tak jsme se spletly. 

Nejdřív nás odlákalo nábřeží, kde si u řeky někdo v písku načmáral čínské znaky. Sestra: "Co to znamená?" Já na to, po několika letech studia čínštiny a pobytu na Taiwanu, jsem zasvěceně a fundovaně odpověděla: "Nevím." Protože jsem měla dojem, že to sestru zcela neuspokojilo, tak jsem ještě přidala obvyklou berličku: "Jelikož mi ty znaky dohromady nic neříkají, je možné že se jedná o jméno osoby, která to tady napsala." S touto odpovědí se už sestra, vědoma si nebezpečí dalších dotazů, smířila.

A bylo na čase, protože u řeky seděla skupinka místní omladiny, která místo v kavárně, v baru nebo před počítačem se bavila na nábřeží házením kamínků. Prostě Anarchy in Dresden :D

Bez slunce.

Slunce svítí.

Už jsme se ale blížily, dokonce jsme našly značku, která ukazovala k muzeu. Tu se ale před námi objevilo tohle: louka krokusů. 

Srdce zjihlé zaplesalo nad mořem barevných květin. Vytasily jsme svoje foťáčky a jaly se fotit jako o život. Taková nádhera to byla. Dokonce se i sluníčku zželelo našich pokusů, trochu nám zasvítilo a pozvedlo tak kvalitu fotek o 100 %.










15:30-16:15 Muzeum!!!

Proč jsme vůbec jely do Drážďan? Ach ano, kimona, tedy šablony na kimona. Bylo to super! Kromě lákadla v podobě Eintritt frei (vstup volný) nás, tedy spíše sestru, zajímalo i samotné téma ručně vyřezávaných vzorů na kimona. V krásném historickém sále naplněném zvuky deště visely přes celou jeho délku podsvícené vzory, které připomínají různé formy deště. Což v japonském pojetí znamená, že se tam objevují květinky, ptáčci, vějířky a jakékoliv roztomilé potvůrky. Jestli jim to tam v Japonsku všechno s deštěm padá na hlavu, opravdu je třeba mít s sebou odolný deštník.

16:15-17:00 TGFC (Thank God For Coffee)

Každý hrdina si zaslouží svůj šálek kávy. Kavárnu jsem zvolila výběrem podle kritéria: první lokál, který má v názvu "Cafe" je můj oblíbený, a nehledám již dále. Kromě výborného tiramisu s borůvkami se nám dostalo relativně dobré kávy, prvotřídního výhledu a úžasně milé a usměvavé obsluhy.

17:00-17:15 Pohlednice

Cestou do — podle průvodce — alternativnější části Drážďan jsme ještě nakoupily pár pohlednic s krásnými fotografiemi. Dokonce jsem absolvovala celý nákup v němčině. Hezky jsem pozdravila "Halo" porozuměla jsem ceně, zaplatila jsem přesně, poděkovala Danke shon, rozloučila se Auf Wiedersehen. S prodavačem jsme se na sebe ještě usmáli a já vítězně odkráčela s pocitem, že jsem zase překonala nějakou comfort zone.

17:15-18:15 Alternativní část města...

... byla alternativní už před tím nebo až po tom, co jsme do ní vstoupily? To se už asi nedozvíme, co však víme jistě je, že se nám podařilo najít uměleckou pasáž, kde už bohužel všechny obchůdky byly večer zavřené. Pokud bychom ale měly více času, určitě by stálo za to alespoň posedět v místní útulné kavárně nebo restauraci. Příště bych tam ale zašla určitě hned po příjezdu, vnitroblok je totiž dekorován různými vzory a zvířaty. Na jaře bude asi v provozu i fontánka. My jsme si alespoň vychutnali večerní/vánoční osvětlení. Jestli je tam celoročně vám snad řeknu až po příští návštěvě.

18:15-19:30 Nach Bahnhof oder Von Bahnhof?

Při zpáteční cestě na nádraží jsme si užili město zahalené do nočních světel. Na náměstí u Frauenkirche nás upoutal klavírista a kouzelná atmosféra tohoto města dotvořená zvukem živé hudby.

Pak už jsem natěšená na druhou polovinu filmu Edge of Tomorrow usedla vedle sestry do sedačky autobusu směr Praha.

PS: Sestra někomu slibovala, že v blogu bude erotika. Bude! Emily Blunt a Tom Cruise se ve filmu před svou jistou smrtí políbili, tzn. erotika :)

PS2: Výlet mě stál se vším všudy kolem 1000 Kč a kromě skvělých zážitků jsem dostala i inspirativní hrdinku z výše zmíněného filmu, která mi připomněla, kým chci být: Absolutely awesome woman who knows what she wants, and does this with courage and without compromise. A to určitě za to stálo :D

PS3: Vše vzniklo za podpory http://play-ink.blogspot.cz/, kde se brzy dočkáte vícero fotek z výstavy a pravděpodobně i vtipnějších komentářů ;)

7 hodin v Drážďanech — část první (jestli nedostanu žádný like, tak i poslední)

aneb co se stalo mezi první a druhou polovinou filmu Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow)

Proč jet do Drážďan?

To si můžete přečíst na stránkách Česko německé agentury pro komunikaci i v češtině. Pro nás byly důvody jasné: sestra chtěla pochopit logiku deště na výstavě sbírky japonských šablon a já zase na výlet v podstatě kamkoliv. Jakožto osoba, která o sobě prohlašuje, že organizování má v krvi, ujala jsem se tohoto úkolu se ctí. Sestra před výletem prohlásila, že je již celkově smířena se vším a připravena na cokoliv. Člověk si prostě nemohl přát lepšího a víc rezignovaného společníka. V tomto pozitivním naladění jsme tedy usedly do autobusu Student Agency směr Drážďany s výhledem na Emily Blunt a Toma Cruise ve filmu Na hraně zítřka.

Někdo se díval na film, někdo obdivoval výhled z okna. 

Jak a za kolik jet do Drážďan?

Bez auta, řidičáku a řidiče se proces rozhodování zužuje na dvě možnosti: České dráhy nebo autobus Student Agency. Pokud toužíte neomezenému přístupu k toaletám během cesty, určitě volte vlak. Zpáteční cesta pro dvě osoby v předprodeji na e-shopu ČD vycházela na cca 1600 Kč. Už jsme byly skoro rozhodnuty pro vlak, jenže ve Student Agency právě probíhala valentýnská akce na druhou zpáteční jízdenku zdarma. Dokonce bez nutnosti mít se spolucestujícím romantický vztah! No neber to ;) Tak jsme to vzaly a obě se sestrou jely tam a zpět za 850 Kč.

13:00-14:00 Restaurace Aha 

Toto není sojový párek.

Znáte to, přijedete do cizího města a máte hlad. V tom se před vámi objeví hezká restaurace s přijatelným jídlem i cenami. Váš společník ale prohlásí něco jako "Pojďme se podívat ještě někam jinam." V ten moment se všechny zajímavé a hezké restaurace záhadně přemístí a vytratí se z dohledu. Nakonec vyčerpaní a hladoví skončíte v předražené turistolapce. Minule ve Frankfurtu jsem se tomu úspěšně vyhnula tím, že jsem zamířila do té první ucházející restaurace. To jsem ale cestovala sama.

Tentokrát jsem se připravila. Podle tipů z internetu jsem si našla restauraci podle svého gusta: vegetariánskou, nepředraženou. Navíc co na budget travellerovi nepsali, tzn. připravte se na exkluzivní informaci jen pro všechny oba čtenáře mého blogu je to, že tam zaměstnávají českou číšnici. Což se ukázalo od majitelů restaurace jako skvělý marketingový tah, protože její přítomnost vyvolala ohlasy nadšení nejenom u našeho stolu.

Daly jsme si bramborovou polévku s párkem (Pokud vím, tak nebyl sojový, ale normálně masový. S vegetariánstvím se musí v Německu opatrně) a menší talíř salátu. A to by v podstatě stačilo, jenže ach pro ty svý oči hladový, dala jsem si brambory pečený. Byla k nim ochucená lučina, tedy německý ekvivalent lučiny a to prostě nebylo úplně ono. Pro příště doporučuji salát bar a polévku.

14:00-15:00 Památky ve foťákmžiku

Jedna z milionu.

Konečně posilněni na těle i na duchu jsme se vydali na sprint po památkách, sestra si udělala za půl hodiny asi milion fotek, a já jsem jí neustálým poháněním určovala tempo. Cestou jsme minuli nějakou demonstraci, a jelikož jsme si nebyli jistí, jestli je namířena pro nebo proti přistěhovalcům, raději jsme zamířili dále.

Co se stalo odpoledne? Našly jsme muzeum? A měly jsme dobré kafe? Stihly jsme bus? A hlavně dodívala jsem se na film na Na hraně zítřka? To vše se dozvíte už ve středu :)